Článek
Grebeníčka přece po celých jedenáct let jeho předsedování vnímáme jako soudruha z ocele, jemuž je historie strany svatá, jenž uctívá každou sekyru, co zaťala se do buržoazního lesa. Takový náhlý obrat musí mít tedy racionální důvod, a teď jde o to, jaký.
Tak třeba vnitrostranický. Tvrdé ideologické křídlo, přísahající na minulost, má oponenty v moderních politicích typu Dolejše, v Bruselu nedotknutelného Ransdorfa a překvapivě obrozeného senátora Balína. Ti by přivítali přeměnu KSČM na stranu sladěnou s evropskými trendy levicové politiky a v oprašování gottwaldovského skanzenu vidí brzkou cestu do hrobu. Grebeníček si musel všimnout, že jejich představy našly ozvěnu u významné části členské základny.
Druhým důvodem může být koaliční nicotnost komunistů. I kdyby se v této zemi uvítězili, nikdo se s nimi nespojí, nikdo je nepustí ke kormidlu. Úspěšná politická strana bez šance na vládnutí je v permanentním schizofrenním šoku a ztrácí smysl existence. Grebeníček, jinak komunista jako břitva, jistě zaregistroval, že jeho poslední naděje - prokomunisticky naladěná minorita v ČSSD - nemá šance proti do Evropy směřujícímu Grossovi a před volbami jí v primárkách určitě nastanou krušné časy. Zachovat si naděje na spolupráci s Grossem, to pro Grebeníčka tím pádem znamená chtě nechtě přepřáhnout, opustit nostalgickou rétoriku, vzdát se gottwaldovského resentimentu a konečně se rozhlédnout, kam vlastně směřuje současná moderní evropská levice.
Třetí důvod může být osobní; jde o Grebeníčkův záměr přenechat za necelé dva roky své křeslo v KSČM už konečně někomu jinému. Každý odchod z takové funkce je zápisem do historie. Grebeníček tam možná nechce být zapsán jako nositel starokomunistického odkazu v Evropě, možná on sám chce být tím polepšeným, kdo nasměruje české komunisty do evropské civilizace, konečně je taky přejmenuje a zbaví je tak koaličního handicapu.
Důvod čtvrtý? Pražská předsedkyně Semelová už stejně nemá kam jezdit se učit, jak zakroutit kapitalistům krkem. A co s živoucí relikvií?
PRÁVO 7. prosince