Počet sňatků klesá, rozvody ruinují stále více lidí

Jak vyplývá ze statistik ČSÚ, jde o více než 30 tisíc rozvodů ročně, a to i přesto, že počet sňatků klesá – zatímco v roce 1990 uzavřelo manželství 90 tisíc párů, loni to již bylo jen něco přes 50 tisíc.

Rozvodem končí polovina z původně uzavřených manželství. Nejčastěji se lidé rozvádějí ve třetím a čtvrtém roce manželství.

Zároveň však prudce vzrůstá zadluženost obyvatelstva, které se tak logicky výrazněji promítá do složitých ekonomických řešení rozpadajících se manželství. Hypotéky má podle ČNB 10 až 15 % domácností. Čtvrtina rodin je zatížena splátkami spotřebitelských úvěrů, přičemž mnohé mají na krku více typů dluhů najednou.

Zatímco kolem roku 2003 dosahovaly bankovní úvěry obyvatelstva na nemovitosti kolem sta miliard, loni to již bylo 600 miliard plus dalších přibližně 200 miliard spotřebitelské úvěry od bank i nebankovních subjektů. V současnosti se celková míra zadluženosti obyvatel Česka pohybuje kolem 900 miliard korun.

To je podle ČNB stále méně, než činí průměr řady zemí EU, a odborníci proto očekávají další vzestup zadluženosti obyvatel mimo jiné i v důsledků dopadů krize. Růst hypoték sice zpomalil, nikoliv však spotřebitelských úvěrů, o nichž stát nemá prakticky žádný přehled, protože je kromě bank může poskytovat prakticky kdokoliv.

Právě zadluženost, jako jsou spotřebitelské půjčky, hypotéky, ale i úvěry z podnikání stále více doléhají na páry, které se rozvádějí. Při rozvodu se totiž nedělí jen majetek, peníze či zisk z podnikání některého z manželů, ale rovněž také dluhy vzniklé ať už v manželství, nebo při podnikání.

„Je omyl domnívat se, že pokud podnikatel vydělá několik miliónů ročně a jeho žena výdělečně činná není, měla by při vypořádání dostat méně. Společná je ovšem i většina dluhů, což znamená, že pokud se podnikatel – fyzická osoba – dostane do potíží, může exekutor zabavit i věci zdánlivě patřící manželce,“ zdůrazňuje soudce Jaromír Jirsa. Jedná se třeba o auto nebo další osobní věci.

Je tedy ve svém důsledku například jedno, že dluh je veden jen na jednoho z partnerů – pokud vznikl v době manželství, leží rovným dílem na obou manželích, a musí se buď oni dohodnout na jeho řešení nebo dojde k exekuci či rozhodne soud. V nejzazším případě, kdy se lidé nedokáží dohodnout, může soud například v případě hypotéky nařídit soudní prodej nemovitosti, přičemž pak bývá utržená částka nižší, než při běžném způsobu prodeje. Rozvádějící se manželé riskují, že ani prodej bytu či domu nepokryje dlužnou sumu.

Před uzavřením dohody o majetkovém vypořádání by měli manželé sepsat všechny věci, které jsou společné i ty, které společné nejsou, například dědictví, či dary. U všech ostatních věcí by se měli shodnout na jejich hodnotě nebo požádat o odhad znalce.

„Jestliže nebylo za trvání manželství zrušeno společné jmění manželů, platí, že společných je více než 90 % věcí,“ připomíná Jirsa.

„Definitivní rozvod může být během několika minut, a to na základě tzv. nesporného rozvodu. Vyžaduje to ale velkou míru kompromisů. Někteří lidé se přitom do krve přou i o kartáč na boty bez chlupů či konzervy,“ říká soudce Jirsa. Doporučuje uzavřít tři dohody – o dětech, o majetku a bydlení.

Pokud se týká dohody ohledně dětí, ta musí být nejen uzavřena, ale je třeba, aby ji schválil soud v samostatném řízení. „Bez rozsudku, kterým bude určeno, komu bude dítě svěřeno do výchovy, jaké bude výživné, případně jak bude upraven styk, nelze manželství vůbec rozvést,“ připomíná Jirsa.

V žádném případě se podle něj nelze domnívat, že bytovou situaci vyřeší za rozvádějící se manžele soud.

Ten sice rozhodne, kdo bude výlučným nájemcem, platí však, že druhý manžel se není povinen z bytu odstěhovat do doby, než mu bude přidělen přiměřený náhradní byt, a dávno neplatí, že by takové náhradní byty přidělovaly obce. Porozvodové provizorium může trvat i několik let.

„Vzpomínám si, jak jsem před několika lety musel upravit rozsudkem společné užívání bytu rozvedeným manželům a došlo to tak daleko, že rozsudek stanovoval rozpis časů pro používání WC,“ říká Jirsa.