Článek
Celý příběh se začal odehrávat už na počátku šedesátých let minulého století. Ženina matka tehdy marně usilovala, aby muž, o němž tvrdila, že je biologickým otcem dítěte, byl takto uznán i po právní stránce. Pražské soudy ale žalobu zamítly.
O více jak padesát let později se už dospělá dcera žijící v USA pokusila případ znovu otevřít. Okresní soud v Písku a poté i Krajský soud v Českých Budějovicích ale řízení o žalobě na určení otcovství zastavily s poukazem na to, že věc již byla jednou rozsouzena. Žena se ale nevzdala a obrátila se na ÚS s tím, že má právo na to poznat svého otce.
Muž, u něhož žena požaduje určení otcovství, dosud žije na Písecku.
„Stěžovatelka projevila hodnověrný zájem poznat identitu svého otce. Ve zkoumaném případě jsou proti sobě postavena práva dítěte a domnělého rodiče. Pod zorným úhlem případu se jeví, že právo dítěte znát svého rodiče a své příbuzné je silnějším právem než právo domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA,“ konstatoval soudce zpravodaj David Uhlíř.
O peníze nejde, jen chce znát pravdu
Při rozhodování hrálo svoji roli i to, že v roce 1963, kdy soudy rozhodovaly poprvé, nic jako test DNA ještě neexistovalo. Žena navíc tvrdila, že tehdejší justice případ posoudila velmi ledabyle, a dokonce nebyl proveden ani krevní test, který mohl do věci vnést aspoň trochu světla.
„Stěžovatelce je v současné době více jak padesát let, na výživném není závislá a jak uvedla, žádný finanční prospěch z určení otcovství získat nehodlá, neboť žije v USA a je materiálně zabezpečená. Soud tak uzavírá, že trvání na zásadě věci rozsouzení je v tomto případě neudržitelné,“ dodal Uhlíř. Případ se tak vrací k píseckému okresnímu soudu.