Po válce byla v táboře pro neodsunuté Němce. S požadavkem na rehabilitaci neuspěla

Soudce zpravodaj Ludvík David označil případ za smutně zajímavý.

Cäsarová, která se vyhlášení nálezu kvůli zdravotnímu stavu nezúčastnila, byla jako dítě ve věku od 10 do 13 let po druhé světové válce zadržovaná v internačním táboře spolu se svými německými rodiči. Žena se stejně jako její rodina ničím neprovinila. U soudů - okresního v Hodoníně a krajského v Brně - se neúspěšně domáhala rehabilitace za internaci. ÚS zamítnutím udělal za případem definitivní tečku.

Podle soudce Davida z ústavně právního pohledu nebylo možné nalézt důkazy, které by naplňovaly zákon o soudní rehabilitaci, který je vymezen a týká se případů od 25. února 1948. Cäsarová, rozená Przybylová, pobývala v táboře s rodiči v letech 1947 až 1949.

„Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu," řekl soudce.

Rovněž ale uvedl, že stížnosti sice nebylo možné vyhovět, nicméně soud ve svém nálezu konstatoval, že rodina byla skutečně omezena na svobodě. To považuje právní zástupce stěžovatelky Lubomír Müller za posun oproti předchozím vyjádřením soudů a za alespoň částečnou satisfakci.

Do internačního tábora na Hodonínsku, který vznikl už za první světové války byli po konci druhé světové války umísťováni nejprve kolaboranti a zajatci a z rozhodnutí tehdejšího ministra vnitra v roce 1946 také vysídlovaní Němci.

Rodina stěžovatelky vysídlena nebyla, zůstala v táboře zavřená kvůli onemocnění. I když byl tábor označován i jako nemocniční středisko, podle ÚS i advokáta Müllera měl k takovému označení daleko. Lidé tam internovaní byli trestáni, museli snášet různé represe, byli omezeni na svobodě, četli jim korespondenci a podobně.

„Příběh stěžovatelky je lidsky velmi silný a zároveň je i součástí československé historie, která je v tomto případě bohužel pozoruhodná taktéž,“ uvedl mimo jiné soudce.

Internační tábor ve Svatobořicích vznikl za první světové války jako tábor pro uprchlíky před ruskou frontou, uvedla ČTK. Mezi válkami sloužil jako chudobinec a tranzitní tábor pro vystěhovalce ze Slovenska. Nacisté tam za druhé světové války drželi příbuzné uprchlých Čechů a vojáků zahraničního odboje. Později do Svatobořic převezli také děti rodičů popravených za heydrichiády.

Bezprostředně po válce byli v táboře kolaboranti a zajatci, posléze nevysídlení Němci. Formálně se změnil ve starobinec a „nemocniční středisko”.

Okresní soud v Hodoníně loni v lednu žádost Cäsarové o soudní rehabilitaci zamítl. Krajský soud v Brně zamítavé rozhodnutí potvrdil s tím, že pobyt rodiny ve svatobořickém zařízení byl důsledkem Postupimských dohod a dekretů prezidenta republiky a že ve skutečnosti to pro ně byl „akt milosrdenství”.

Cäsarová ve stížnosti uváděla, že podle Postupimských dohod měl odsun Němců skončit v létě 1946 a z dohod nevyplývá žádné oprávnění dále zadržovat německé obyvatelstvo, které nebylo zahrnuto do odsunu.

ÚS shledal pochybení obecných soudů pouze stran závěrů a označení internace jako milosrdného aktu a konstatoval, že požadavek Cäsarové nemá právní oporu.