Po stopě legend H+Z: Tatry 87 kopírují evropskou trasu první výpravy Hanzelky a Zikmunda

O víkendu zamířili ze Zlína do francouzské Marseille, kde v přístavu symbolicky zamávají africkému kontinentu. Právě na ten před sedmdesáti lety poprvé společně zavítala světoznámá dvojice H+Z při své cestě do Afriky a Jižní Ameriky. Před sebou mají do Marseille 1600 kilometrů.

„V neděli jsme měli nejdelší etapu. Měřila bezmála pět set kilometrů. Po prvních čtyřech stech kilometrech ze Zlína do Plzně jsme vyrazili dál do švýcarského Rorschach am Bodensee. Cesta vedla přes Železnou Rudu, Deggendorf, Landshut, München, Memmingen, Biberach a Friedrichshafen. Věrně s Tatrou 87 kopírujeme trasu pánů Hanzelky a Zikmunda,“ uvedl cestovatel Petr Horký.

Následně pro čtenáře Novinek Petr Horký přibližuje nedělní kilometry ve vozech, jejichž stáří je zhruba sedmdesát let. Ani v jednom případě nejde o originál cestovatelské Tatry 87, ten je uložen v Národním technickém muzeu v Praze a na silnicích se již kvůli své nevyčíslitelné muzejní hodnotě nejspíš neobjeví.

Železná ruda překvapila tím, že všude kolem je sníh, na některých svazích by se jednoznačně dalo i lyžovat. Ráno dokonce byly teploty ještě pod nulou a u krajnic byly ledové plotny hladké jako sklo. Počasí si s námi letos zahrálo, to Hanzelka se Zikmundem měli jarní loučení s rodnou zemí.

Přechod hranic ČR - Německo v sobě nese pozoruhodné poselství doby: Pochopitelně dnes jsou hranice prostě otevřené a člověk si tam může filmovat, až se hory budou zelenat. Snad srovnatelné to bylo i v roce 1947. Ale to mezidobí, tam je pochopitelně problém. Pokud někdo znáte první film z africké cesty, v úvodu jsou záběry, jak mladí H+Z opouští naši zem, celník si s nimi podá ruku a zvedne závoru. Ale pozor! V době, kdy teprve vyjížděli, nikdo s nimi nebyl, aby je natáčel. Tehdy to byli prostě celkem obyčejní kluci, co jedou do světa a nikdo si jich moc nevšímal.

Žádné záběry z jejich překročení státní hranice tedy neexistují. Proto když se po návratu dělaly dotáčky do filmu Z Maroka na Kilimandžáro, bylo nutné natočit i tuto scénu. Jenže jak, když v té době už u nás nastupoval tuhý stalinismus a hranice byly neproniknutelně uzavřeny? Celá scéna je proto ve filmu nakašírovaná! Celní budka se postavila jednoduše u silnice, závora taktéž a celník, to byl prostě chlapík oblečený do uniformy. Bezprostředně k hraniční čáře dělící komunistický „tábor míru” od „nenávistného kapitalismu” by naše filmaře nikdo nepustil. A i kdyby - hranice už vypadaly docela jinak! Dnes jsme se tedy zastavili nejprve před cedulí Česká republika a pak u té s nápisem Bundesrepublik Deutschland. Jeden velký krok - a jsem ve světě.

Přes neděli bylo nutné urazit 500 kilometrů, na nějaké velké zastávky tedy nebylo ani pomyšlení. Srovnávat Mnichov tehdy a dnes, to snad ani nejde. Dnes projíždíte moderním městem, centrálou průmyslu. Možná i proto budí dvě Tatry 87 velkou pozornost. Komerční inženýři Mirek s Jurkou tehdy naopak byli upoutaní pohledem na město. Dva roky po válce byl Mnichov pořád ještě zbídačený, zničený spojeneckou ofenzívou.

V knížce Afrika snů a skutečnosti, v jejím prvním dílu si můžeme přečíst, že si Mnichované stěžovali na malé dávky chleba v porovnání s tím, že „za války jsme běžně měli i pomeranče!” Z textu knihy je znát, že se mladí autoři neubránili zadostiučinění, že válečná nadutost narazila na porážku…

Nedělním cílem je Bodamsee, druhé největší alpské jezero ležící na Rýnu s plochou 536 km2. Neděle se vyloupla do slunečné podoby. Z toho mají zdejší radost a například ulice Lindau jsou totálně zacpané motorkáři, cyklisty, lidmi na kolečkových bruslích, ale hlavně kabriolety. Člověk až má pocit, že kdo je u Bodamského jezera a nemá porsche nebo volvo se sklápěcí střechou, tak je nic.

Supermoderní auta jsou v této rekreační destinaci zjevně něčím obyčejným, takže se za nimi nikdo neotočí. Naproti tomu dvě krásné aerodynamické tatřičky tady moc často k vidění nejsou. Občasné zatroubení, zamávání, uznalá pokyvování kolemjdoucích dávají jasně poznat, čeho si místní nejvíc cení.

Člověk zvedne oči a najednou otevřených střešním oknem zahlédneme vzducholoď! Okamžitě míříme jejím směrem, chceme si ji natočit. Nežene nás zdaleka jen láska k těm těžkopádným korábům nebe, ale i krásná souvislost se životem Miroslava Zikmunda. Jako malý chlapec viděl Zeppelin nad Plzní a ovlivnilo ho to na celý život. Namaloval si ji tehdy do deníčku a pochopitelně že tuto kresbu má do dneška schovanou ve svém precizním archivu. Ale vzducholoď dokonale představovala touhu po dálkách, svobodu pohybu a dobrodružství. Od té doby, co ji malý Mireček uviděl, jiskra tuláctví začala doutnat.

Snažíme se vzducholodi nadjet, ale pohybuje se nečekaně rychle. Zdrží nás to dobře hodinu, než natočíme první záběry a pořídíme pár fotek. Vše se velmi rychle vysvětluje, protože spojení s Zeppelinem je zcela přímé. Na břehu jezera, ve Friedrichshafenu je jim totiž věnované cenné muzeum. Vzduchoplavcům zamáváme přes střechu a jedeme dál.

Jsme skoro u dnešního cíle a máme toho dost. Zikmund s Hanzelkou nocovali v Rorschachu am Bodensee v hotelu, který dnes už neexistuje. Není tedy kde pátrat po zápisu v knize hostí, není komu ukazovat dobové knížky ani fotografie.

Nacházíme si náhradní ubytování a ještě před západem slunce spěcháme na břeh jezera. Labutě se prohánějí po hladině, na břehu vidíme první otužilé milenecké párky a slunce maluje nad západním obzorem svou paletu červených odstínů. Užíváme si té krásy snad už přicházejícího jara a myslíme na to, co si asi před sedmdesáti lety představovali ti dva kluci, na které svět teprve čekal. Co asi mohlo být jejich největší přání?