Článek
„Jakýkoliv větší neúspěch může znamenat, že se z dané situace nemusíte dostat,“ konstatuje Lambor, který v domově vyrostl a nedávno se postavil na vlastní nohy.
„Dostal jsem se do domova v deseti letech. Moje rodina nebyla příliš funkční, neměla dostatečné příjmy, aby se dokázala postarat o děti, bylo tam i násilí ze strany otce,“ popisuje svou životní cestu.
S rodiči vyrůstal ve Zlíně, pak se dostal do dětského domova do Vizovic. „Škola si všimla šrámů na rukou a na těle, a tak se o to začala zajímat sociálka,“ popisuje.
Pečuje o vážně nemocného manžela. Změna dávek je může připravit o peníze
Ve čtrnácti letech nastoupil na taneční konzervatoř v Praze a pak vystudoval choreografii na Hudební akademii múzických umění.
Ani pro něj ale nebylo osamostatňování snadné, jelikož neměl funkční rodinu, která by se za něj postavila. „Největším strašákem je vaše hlava. Uvědomujete si, že až odejdete, nemáte za sebou někoho, kdo vás bude krýt. Startovací čára je trochu jiná než u dítěte z fungující rodiny. Když selžete, tak se to nedá vrátit,“ upřesnil.
Problémem občas byly i finance. „Stalo se mi při studiu, kdy jsem si přivydělával v gastronomii, že jsem pár měsíců dostával nižší výplatu, než bylo domluveno, takže jsem byl bez peněz,“ dodal.
S pár korunami v kapse
Na problémy mladých lidí odcházejících z dětských domovů poukázal nyní projekt Neviditelní. Do skupiny jedinců ve věku 18 až 26 let, kteří ho již opustili nebo je to v blízké době čeká, podle něj spadá až 5600 osob.
Osobní náklady na jednotlivce na život podle něj dosahují zhruba 173 tisíc korun ročně. „Většina mladých dospělých, kteří opouštějí dětský domov, disponuje pouze jednorázovým příjmem. Jde o takzvané odchodné ve výši 15 až 25 tisíc korun. To je částka, z níž ve větších městech v dnešní době člověk zaplatí sotva nájem,“ uvedl Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz (CETA).
Tito mladí lidé tak podle něj musí prakticky okamžitě řešit, jak samostatný život zvládnou financovat, a ne všichni mají k tomuto úkolu dobrou výbavu v podobě finanční gramotnosti.
Podle Lambora v některých případech paradoxně bývá problémem původní rodina. „Pořád jste citově vázaní k rodičům. Ti lidé samozřejmě vědí, že dostáváte při odchodu peníze. A pak občas své děti finančně vycucnou,“ poznamenal.
Podle projektu Neviditelní situaci komplikuje i to, že možnosti vzdělání bývají v některých regionech pro děti z domovů omezené, takže se vyučí tomu, co je nebaví. Nejčastěji studují obory kuchař, číšník, zedník a cukrář.
„Po odchodu jsou tak nuceni začínat v podstatě od nuly, často navíc s nálepkou dítěte z ‚děcáku‘, což už tak nelehké startovací pozici moc nepřidává,“ upřesnila Michaela Chovancová, ředitelka organizace Dejme dětem šanci.
Pro tyto mladé lidi chybí i startovací byty, kde by nějaký čas mohli bydlet, než se finančně a pracovně vzchopí. Nemohou si totiž často dovolit ani platit sdílený pronájem. „Jsou třeba různé domy na půl cesty a podobně. To jsou ale v podstatě ubytovny, kde můžete bydlet na pokoji s problémovým člověkem,“ dodal Lambor.
„Hospoda končí, všem děkuji za přízeň.“ Vesnické lokály skomírají
