Článek
První jmenovaný přitom ještě přede dvěma lety jezdil po světě jako styčný důstojník cizinecké policie a řešil migraci. Po osmnácti letech služby se rozhodl pověsit uniformu na hřebík a vrátit se k řemeslu předků, kteří v této obci provozovali kovárnu už před více než sto lety.
„Jako mladý jsem se vydal jinou cestou. Až poslední roky jsem začal uvažovat o tom, že rodinnou tradici obnovím. Přispěly k tomu i zahraniční zkušenosti z některých států, kde je kovařina stále živá. Viděl jsem, co všechno je možné ze železa udělat. Tahle kreativita mě začala lákat,“ vzpomínal jedenačtyřicetiletý muž.
Historie kovárny jeho rodu spadá do roku 1871. Většina zařízení je původní a podařilo se ho dochovat i přes znárodnění v osmačtyřicátém.
Zpět dostali Brožovi vybavení kovárny v roce 1990. „Do roku 2007 tam pracoval můj děda a já se teď snažím vrátit její původní věhlas,“ řekl Jiří Brož.
Do podniku nejprve přivedl předsedu cechu uměleckých kovářů z ukrajinského Donbasu Viktora Burduka, od něhož se začal učit. „Už to byl starší pán, a tak ho později vystřídal mladší Dmytro Romaniuk, se kterým pracuju dodnes. Děláme skoro všechno, od mříží přes nábytek až po kovové plastiky,“ řekl.
Vybudovali jsme něco, co tady po nás zůstane i za dalších sto let
Na nový pomník v rodné obci je pyšný. „Sami jsme ho navrhli a realizovali. Zobrazuje jedenáct vzlétajících tažných ptáků. Ti symbolizují stejný počet obyvatel Kvíčovic, kteří zahynuli daleko od domova v první světové válce. Mám k tomu i osobní vztah, protože jeden z těch padlých vojáků byl bratr mé prababičky,“ vysvětlil Brož.
Podle starosty Kvíčovic Jana Bostla bude pomník slavnostně odhalen a posvěcen tento týden u příležitosti oslav 100 let vzniku republiky. „Umělecké ztvárnění pietního místa se mi líbí. Původně tady byl klasický náhrobek se zahrádkou, ve které rostl plevel,“ prohlásil starosta.
Podle něho byl záměr vedení obce předělat pomník tak, aby vyjadřoval svobodu a působil i trochu duchovně. „Jedinou omezující podmínkou ministerstva obrany jako správce válečných hrobů bylo, že se s ním nesmí hnout ani upravit původní žulovou mohylu. Tak jsme se rozhodli, že stávající pomník doplníme a využijeme přitom místního kováře,“ uvedl Bostl.
„Někdo může namítat, že jsou to zbytečně utracené peníze, za které jsme mohli například opravit kus chodníku. Jde ale o jakýsi symbol soudržnosti či sounáležitosti obyvatel obce. Vybudovali jsme něco, co tady po nás zůstane i za dalších sto let,“ dodal.