Plaga: Vláda zanedbala rozpočty univerzit

Za vašeho úřadování se snížil podíl rozpočtu ministerstva školství určený na vysoké školy (VŠ) na 12 procent v roce 2021. V roce 2012 činil podíl 18 procent. Je to dáno tím, že rostl rozpočet pro základní a střední školy, anebo jste zkrátka na VŠ zapomněli?

Nezapomněli. Samotné porovnání podílů rozpočtu školství je nesmyslné. Kdyby chtěl ministr dostat VŠ zpět na 18 procent, tak stačí nic nepřidat na regionální školství a jen trochu navýšit podíl pro VŠ. Proto je tento ukazatel naprosto špatný.

Regionální školství vzrostlo za mého působení o 50 procent, což nebylo dáno jen zvyšováním platů. Ale vysoké školství v době, kdy byla dvouprocentní inflace, vzrostlo o 30 procent, a to nejen ve vzdělávání, ale i ve vědě a výzkumu.

Dalším důvodem, proč nerostly výdaje ve vysokém školství tak rychle, je, že školy čelily až do přelomu let 2019 a 2020 demografickému poklesu. A i v té době, přestože klesal počet studentů, kteří by na VŠ mohli směřovat, rozpočet vzrostl.

Demografická situace se teď otáčí, takže už poslední dva rozpočty měly zohledňovat to, že věková kohorta devatenáctiletých se zvyšuje o pět až šest procent ročně.

A ty současné rozpočty to nezohledňují. Tam je skutečný problém.

Ale vždyť počet přijatých studentů má vliv na to, kolik univerzita dostane peněz.

V tuto chvíli to tak úplně není. Je lichý argument, že se financování vypočítává podle počtu studentů vynásobeno koeficientem ekonomické náročnosti. Tento systém fungoval do roku 2015. Od té doby univerzita nedostává peníze na přesný počet přijatých studentů.

V době demografického poklesu bylo dokonce umožněno, aby univerzitám příjmy zůstaly, ba vzrostly. To aby nebyly nuceny přijímat víc studentů, třeba slabších, ale mohly si zachovat laťku náročnosti.

Při dvouprocentní inflaci vzrostl rozpočet za mého působení z necelých 21 miliard na téměř 30 miliard. A při 17procentní inflaci roste rozpočet jen o asi tři miliardy.

Proč to došlo tak daleko, že se mnozí učitelé VŠ už nejsou schopni uživit?

Jsou tam táhlé problémy, ale co tomu určitě nepřispělo, je, že se zastavil dostatečný přísun peněz, což situaci konzervovalo. V posledních dvou rozpočtech není nárůst dostatečný. A tím, že část těch příspěvků padla na vrub zvýšeným nákladům na energie, tak to zastavení mzdového růstu vedlo k eskalaci.

Takže tři miliardy navíc jsou málo?

Není to dostatečné vzhledem k růstu nákladů.

Když vláda říká, že letos už půl miliardy poslala, pocítily to už školy?

Pokud vím, tak tato půlmiliarda, která tam přibyla v poslední fázi, zvýšené náklady VŠ nepokrývá. A není to nic navíc, ale je to dokonce méně, než bylo tehdy požadováno a vyčísleno samotným ministerstvem školství.

Teď ministerstvo zvažuje přisypat akutně 900 milionů na humanitní a společenskovědní obory, aby zamezilo odchodu kantorů, ale podmiňuje to tím, že univerzity přijdou do 21. dubna se systémovým řešením, což je věc na dlouhé lokte. Jak tomu rozumět?

Podle mě toto není cesta. Obojí je v daném časovém horizontu neřešitelné. Systémové změny, zvlášť ve vysokém školství, nikdo neudělá tak rychle, aby peníze přišly ještě v průběhu léta. Zároveň to chce změnu rozpočtu. Je to tedy zatím jen proklamace, která má zmírnit situaci.

Ale hlavní problém je v tom, že poslední rozpočty nezohlednily zvýšenou cenovou hladinu a zvýšený demografický růst. Klíčem k řešení je navýšit celkový rozpočet pro VŠ a rektoři musí zaručit, že to bude distribuováno tam, kde je situace nejvážnější.

Musí se přifouknout celý koláč, z něhož se odkrajuje. Nelze jen dát injekci filozofickým fakultám. To si pak do řady mohou stoupnout i další fakulty a asociace různých typů fakult, což už z hlediska systému nebude dávat smysl.

Partnerem pro jednání má být Česká konference rektorů. Pak je třeba navýšit celkový balík a udělat dohodu, jak oni ty prostředky použijí, aby situaci uvnitř svých škol vyřešili. Včetně toho, že to bude mít dopad i na zaměstnanost na fakultách, racionalizaci agend a efektivní nastavení fakult.

Takže 900 milionů pro humanitní školy byste neposlal ani vy?

To je jednoznačně nesystémový krok a situaci do budoucna nevyřeší.

Vyřešil by situaci, kdy fakulty stojí před propastí. Jestliže děkani říkají, že jim každý týden někdo podepisuje výpověď, jednorázová injekce by to mohla zastavit.

Jsem přesvědčen, že situace je řešitelná uvnitř univerzit. Krátkodobě bych to řešil tak, že bych požadoval, aby univerzity ze svých rozpočtů a rezervních fondů pomohly fakultám v nouzi, než bude přijato systémové řešení. Jednorázové zalátání situaci nevyřeší. Nemyslím si, že v řádu týdnů či jednotek měsíců by peníze z ministerstva na školy doputovaly. Ale možná se mýlím.

Zároveň bych chtěl navýšit rozpočty o nějakou částku, ale systémově, a tu pak částečně pustit do sektorů, u nichž se na základě analýzy ukáže, že tu potřebu mají. Nejrychlejší řešení leží v univerzitách, protože se domnívám, že ministerstvo oněch 900 milionů nemá.

Ministr školství Vladimír Balaš (STAN) hovoří o slučovaní malých oborů. Které to jsou?

Dnes se debata vztahuje na malé obory, ale racionalizace by se měla týkat i jiných oblastí než jen filozofických fakult. Například nedává smysl, aby na jedné univerzitě byly tři katedry matematiky na třech různých fakultách, když to může zajišťovat jedno pracoviště. Ale každá fakulta si své oblasti hájí. To pak vede k tomu, že zaměstnanost je vyšší, než by bylo efektivní.

V případě malých oborů je u řady oblastí, jako je Čína či Blízký východ, geopoliticky strategickým zájmem ČR nejen z obchodního, ale především bezpečnostního hlediska tyto odborníky u nás mít a vychovávat je, byť jich nejsou desítky, ale jednotky. Tedy i když to ekonomicky nedává smysl, když je tam málo studentů a hodně vy­učujících.

Racionální ale není, když tyto obory máme v Praze, Brně nebo Olomouci. Myslím si, že když ty vzdálenosti nepřesahují třeba 300 kilometrů, tak by to mělo být koncentrováno. Olomouc by tak třeba měla dělat Blízký východ, Praha Čínu a okolí.

Takže počet studentů by se regulovat neměl, ale počet vyučujících ano?

Z blízkovýchodních studií velký obor neuděláme, ale když se učitelé koncentrují na jednu katedru, tak o to silnější budou v projektech, ve vědě a výzkumu. Systém začne být přirozeně efektivní.

Jak se mají školy mezi sebou domluvit, kdo se svého oboru vzdá?

Jako náměstek pro VŠ (2015 až 2017) jsem udělal pokus, do kterého jsme chtěli zapojit Prahu, Brno a Olomouc. Týkalo se to třeba zmíněné sinologie. Tu debatu bylo právě nutné moderovat. Nakonec to nedopadlo.

Ale je jisté, že debatu má primárně usměrňovat ministerstvo školství. To může také použít motivační nástroje typu financí. Pokud někdo vytvoří dostatečně velké pracoviště a sloučí pracoviště těch tří, tak by se podpořil už proto, že na to vytvořil kapacity. Motivační impulz je namístě.

Ví se, kolik malých oborů se duplikuje?

Ne. Předpokládám, že tuto statistiku si udělá ministerstvo a rektoři.

Byla by to tak výrazná úspora, že by vytrhla filozofickým fakultám trn z paty?

Velká úspora by to nebyla, ale kdyby si fakulty i v rámci své autonomie uvědomily, že se věci mají dělat efektivně, tak by to svůj význam mělo. Stále si myslím, že by se měl navýšit celý koláč pro VŠ, pokud platí, že chceme být vzdělanostní společností. Měl by zohledňovat demografický nárůst a zvýšené náklady, které doba s vysokou inflací přináší.

Ale i fakulty a ústavy musí přispět tím, že budou racionalizovat své fungování a třeba i svou zaměstnanost, kterou si samy určují. Jinak není možné dosáhnout výsledku jako na Masarykově univerzitě v Brně, že průměrné mzdy jsou zde vyšší než jinde.

Diskuse se vede kolem koeficientu ekonomické náročnosti (KEN), který při rozdělování peněz zvýhodňuje technické a přírodovědní obory, protože jejich výbava je nákladnější než třeba kanceláře právnické fakulty. Jenže podle toho se rozdělují i peníze na platy. Jestliže ministerstvo tento systém opustilo v roce 2015, proč na některých univerzitách přetrvává?

KEN bohužel univerzity po­užívají pro zjednodušení rozdělování svého rozpočtu. Pak ale některé univerzity peníze z ministerstva překlápějí podle kritérií, jimiž rozděluje finance ministerstvo. To taky není v pořádku, protože ministerstvo rozděluje prostředky podle kvality, vědy, mezinárodní spolupráce.

Ale zodpovědnost univerzitního senátu a vedení univerzity mají ty peníze přetavit do vnitřní schválené dlouhodobé strategie, kterou univerzity mají a kterou ze zákona zohledňovat musí. Tím pádem mají rozpočet dělit podle toho, kam je potřeba, a ne to slepě překlopit stylem „na mobilitu nám přišlo 20 milionů, vy jste se podíleli polovinou, tak tady to máte“.

Ale některá fakulta má víc mobility, některá je víc vědecká, jiné na vědecký výkon nemají šanci, jako třeba pedagogické. Tak jim musí ty ostatní v rámci solidarity přidat peníze. Tak to musí fungovat, ale nefunguje.

To je jeden z důvodů, proč to dospělo do této situace. Je to také selháním autonomie uvnitř vysokých škol, která není doprovázena zodpovědností a schopností jít s kůží na trh a v senátu obhájit, že část peněz, které přinesla některá fakulta, bude směřovat na fakultu jinou. Ale jsou i stateční rektoři, kteří toto zvládají.

KEN se má také změnit. Nabízí se, že by se zachoval pro dělení peněz na materiální výbavu, ale platy by se měly srovnat napříč obory. Je to východisko?

Snaha o revizi KEN je. Každý obor usiluje, aby ten jeho koeficient byl navýšen. Představme si, že jeden má koeficient 1 a chce 2. Někdo, kdo má koefi­cient 3, ho bude chtít navýšit na 6. To znamená ve finále jen to, že pokud navýším jen ten jeden, tak si ukousne víc, ale pořád ze stejného koláče.

Pokud to dopadne jako vždycky, tak všem navýšíme koefi­cient, ale na konci se sejdou u stejného koláče, který ale v tuto chvíli rozřezávám ne na čtyři díly, ale na osm. To není cesta.

Cestou je navýšení objemu celkových prostředků na oblast VŠ a zejména na vzdělávací činnost.

Neobáváte se, že by to dopadlo tak, že by se platy dorovnávaly způsobem, že co teď chybí humanistům, se odebere medikům nebo technikům?

Samozřejmě že by se situace takto vyřešit dala, stejně jako by se dalo vyřešit to, že podíl rozpočtu ministerstva školství pro VŠ navýším na 18 procent, když zkrátím rozpočty pro mateřské, základní a střední školy. Stát by se to mohlo, ale nic by se tím nevyřešilo a nebylo by to správné.

Vláda se v programovém prohlášení zavázala, že do vzdělávání má jít 5,2 procenta HDP. K tomu zatím nesměřuje. Je třeba do kapitoly školství dostat peníze, a to jak pro VŠ, tak pro regionální školství, kde se reálné platy také propadají.

Takže se žádná systémová změna nemůže udělat, aniž by se školám daly peníze navíc?

Nutnou podmínkou pro systémové změny je zvednout trajektorii a začít do systému sypat peníze. To, že za to bude vláda požadovat systémové změny, je v pořádku. Ale krok jedna je, že se doplní peníze, a to i za roky 2022 a 2023, dále pak pro rok 2024 a v následujících rozpočtech.

Na kolik by to mělo vyjít?

Jestliže samotný příspěvek dnes činí asi 28 miliard, k němuž pak patří ještě dvě miliardy na investice, tak by se měl navýšit minimálně na 33 miliard. Když připočteme i investice, celkové výdaje by byly 35 mi­liard. To je naprosto legitimní požadavek, ale uvidíme.

Probíralo se někdy na ministerstvu, že by se zohledňoval ekonomický či společenský přínos různých oborů?

V první řadě chci odmítnout konzervativně-průmyslovou chiméru, že by společenskovědní obory k ničemu nebyly. To je jeden z největších argumentačních faulů, kterých se jako společnost vůči sobě dopouštíme.

Pandemie nebyla jen lékařský problém, ale zejména společenský. A řada společenskovědních vědců v krizi velice pomohla a spousta z těch věcí by nebyla vyřešena, kdyby jich nebylo.

Stejně tak migrační krize způsobená konfliktem na Ukrajině má v mnoha ohledech řešení, která nevycházejí z inženýrského či strojírenského přístupu, ale ze společenskovědního hlediska.

Poslední čtyři roky nám ukázaly, jak moc jsou absolventi těchto oborů důležití, abychom jako společnost v tomto totálně hektickém, měnícím se světě vydrželi. To je nezpochybnitelné a prokazatelné i tím, jak se zapojili i studenti fakult do covidové a uprchlické pomoci.

Pak ještě zaznívá argument, že tolik, kolik jich studuje, jich není zapotřebí. Čísla, která hovoří o nezaměstnanosti těchto studentů, říkají, že studium vytváří lidi, kteří nemají vůbec problém uplatnit se na trhu práce i v jiných oborech. Připravuje tedy člověka na to, že bude v životě xkrát měnit práci, protože takto se svět vyvíjí.

Řada pracovních pozic, na které studenti nastoupí, ještě ani neexistuje. Takže je to v pořádku. Toto vzdělání připravuje lidi, které potřebujeme. A i když skončí mimo obor, tak jsou uplatnitelní, protože mají kompetence, které jsou potřeba.

Když už se dělají reformy, měla by se přehodnotit autonomie univerzit?

Celkově by se měla v personálních a rozpočtových kompetencích posílit role rektora, který dnes nic bez souhlasu univerzitního senátu nezmůže. V roce 2016 už to v návrhu VŠ zákona bylo, ale při schvalování to z něj vypadlo.

Mohli jsme si ušetřit spoustu současných problémů spojených s rozdělováním peněz. To je jeden z hlavních problémů, protože rektor nemá možnost univerzitu efektivně řídit. Ale také by měl mít silnější postavení ve sporech s děkany, jichž se jen v posledních letech nakupilo mnoho, a rektor s tím moc dělat nemůže, když za děkanem stojí fakultní senáty.

Mají být součástí senátů i studenti? Víme o případu, kdy děkan posílal studentským senátorům stipendia, a těch možností, jak si studenty zavázat, je víc.

Koncept našich senátů je dán historicky a souviselo to se sametovou revolucí. Je třeba se ale obecně podívat na roli akademického senátu a na to, k čemu všemu se má vyjadřovat. Pokud chceme přejít k manažerskému řízení univerzit, tak je třeba předefinovat role hráčů, tedy rektora, správní rady a senátu.

Dala by se změnit i kritéria obsazení senátu? Filozofové na Univerzitě Karlově si stěžují, že jsou v senátu vždy přehlasováni, protože lékařských fakult je pět, a je i otázkou, proč jich je pět.

A to je přesně ta věc efektivního nastavení uvnitř univerzity. Toto je debata, která podle zákona náleží senátu, ať už to jsou kritéria zastoupení v senátu, tak případně vznik či slučování fakult. Právě tady autonomie VŠ selhává. Vidíme totiž, že nejsou v mnoha případech schopni dobrat se efektivního řešení, protože většina si rybník nevypustí.