Plaga: Učitelé už vládě nevěří, že jsou prioritou

Už je jisté, že učitelé v Česku svými platy v průměru na 130 procent průměrné mzdy nedosáhnou. Platy budou na úrovni sotva 113 procent a zřejmě ani to ne. Jak to na ně dolehne?

To je velmi nešťastné. V mediálním prostoru je povědomí, že kantoři berou 130 procent průměrné mzdy, ale ve skutečnosti to bude dokonce ještě méně než těch ministerstvem školství odhadovaných 113 procent, protože ředitelé škol budou muset z peněz na učitelské odměny pokrýt i reálně klesající platy dalších pedagogických i nepedagogických pracovníků.

Ministerstvo si těžko získávalo důvěru učitelů, ale teď to vypadá, že je nabourána.

Ještě horší je pak obraz u veřejnosti, která učitelům ty peníze de facto závidí, ale přitom toto veřejné povědomí o platech učitelů je iluze. Učitelé se pak právem cítí dotčení, protože peníze, o kterých politici nyní hovoří, nemají a jen tak mít nebudou.

Jaké očekáváte, že to bude mít dopady?

Jako ministr školství jsem dostával otázky, co budu dělat s tím, že chybí šest tisíc kvalifikovaných učitelů a bude chybět 11 tisíc, protože kantoři budou odcházet do důchodu. Pracovat do škol nastupovalo maximálně 60 procent absolventů učitelských oborů a po dvou letech jich spousta navíc ze škol odešla.

S týmem na ministerstvu školství jsme dokázali zajistit růst učitelských platů o polovinu a začalo se to zlepšovat.

V prvních dvou letech sice ředitelé a učitelé nevěřili, že růst platů bude pokračovat, ale pak se začali lidé do systému vracet a zvedl se podíl absolventů, kteří tam začali nastupovat.

Učitelé by pochopili, že se musí šetřit, ale největší rána je v tom, že se s nimi nehraje fér, a ještě se na ně všichni dívají tak, jako by ty slibované peníze měli. A už slýchám hlasy, že se nedá věřit, že je vzdělávání vládní prioritou. A to je největší problém současného stavu.

Začalo to už tím, když vláda zrušila slib, že všem pedagogickým pracovníkům vzrostou platy na 130 procent průměrné mzdy? Teď se to má týkat jen učitelů, ale asistenti, vychovatelky, školní psychologové zůstali na vedlejší koleji.

Možná by to nebyl až takový problém, kdyby i jim se doručily peníze, jak bylo slibováno.

Tak třeba psychologové jsou strašně žádáni, protože je ve školách stále spousta dětí s psychickými potížemi spojenými s pandemií.

Peníze nevyřeší všechno. Jsou podmínkou nutnou, ale ne dostačující. S podpůrnými pozicemi ve školství bychom čelili problémům dál, ale mnohem lépe, kdybychom lákali alespoň lidi, kteří jsou dostupní. Připomínám, že v roce 2022 rostly učitelské platy jen o 0,4 procenta a inflace byla kolem 17 procent.

Pokud se má upravit financování školství a omezit růst nových učitelských úvazků, co to bude v praxi znamenat?

Zatím o tom ministr školství mluví bez konkrétních hodnot snižování rozsahu učitelské práce. Současný rozsah hodin zaplacené učitelské práce, což je hlavní ukazatel v rámci financování regionálního školství, byl u základních a středních škol využíván tak, aby směřoval ke zkvalitňování výuky.

To umožňuje dělení tříd do menších skupin, ať už na jazyky, nebo na jiné důležité předměty. Řada škol rozjela tandemovou výuku, tedy výuku za přítomnosti dvou učitelů ve třídě, což je i podle České školní inspekce i z pohledu učitelů velmi účinný nástroj.

Toto všechno se na školách bude muset omezit. A je zcela jasné, že to nepřispěje k vyšší kvalitě výuky.

Podle ministra školství Mikuláše Beka (STAN) je to komfort.

Za komfort pro učitele bych to neoznačil. Je pravda, že se v systému najdou místa, kde už dělení tříd, třeba těch hodně malých o 16 žácích, nedává smysl. Ale lékem není plošné krácení rozsahu hodin. Správně by bylo upravit rozsah hodin pro určité typy škol nebo nějaký typ výuky.

Na to by se musel měnit zákon?

Nemyslím si. Problém je v tom, že v představeném návrhu se nehledají a neomezují místa neefektivity, ale spíš jde o to, že není vyjednán dostatečný objem peněz pro školství.

Když ministerstvo uvádí, že nám přibývá sedm tisíc učitelů ročně, což prý ani nedrží krok s růstem počtu žáků…

Když se bavíme o 35 tisících nových pedagogických pracovnících za posledních několik let, tak v tom počtu je dominantní počet asistentů pedagoga. A ti se řeší zvlášť a jsou předepisováni pedagogicko-psychologickými poradnami. Asistentů je kolem 25 tisíc. Argumentovat takovými ciframi u omezování rozsahu výuky není úplně férové.

Může být omezení přílivu učitelů problém, když víme, že teď máme sedm tisíc kantorů v důchodovém věku a 20 tisíc ve věku od 60 do 64 let?

To bude záležet na tom, jak konkrétně bude vypadat návrh ministerstva na redukci úvazků, tedy o kolik se rozsah vý­­uky sníží a kolik škol to zasáhne. Větší krácení u základních škol by mohlo být zásadnějším problémem než u těch středních.

Ale argumentace ministra stojí hodně na tom, že právě na středních školách je příliš učitelů, konkrétně jeden na deset studentů, zatímco průměr OECD je jeden na 15 žáků.

Jasně. To, že je výuka na středních školách atomizovaná, je fakt. Proto bych očekával, že se nejprve zredukuje 280 oborů na 40, jak ministerstvo plánuje. Tento plán je velice sympatický.

Pak teprve bych tomu přizpůsobil rozpis úvazků, protože pak se zvýší koncentrace učitelů na větší skupiny žáků. Ale redukce úvazků by měl být až krok B. Jenže stále se tu nebavíme o tom, kde je problém. Problém je ve vyjednaném rozpočtu a jeho výši.

Ještě zůstaňme u detailů. Co se stane, když vyškrtáme 8000 prázdných míst nepedagogických pracovníků? Jedná se o školníky, kuchařky, uklízečky, účetní.

Dlouhodobá rétorika ministerstva financí stojí na tom, že to jsou neobsazená místa. Ale i když jsme dokázali navýšit platy nepedagogických pracovníků o 50 procent, zvlášť v některých oblastech je velký problém sehnat člověka na tuto pozici.

Je řada škol, které měly třeba jeden úvazek neobsazený a prostředky použily na stávající personál. Například škola dostala peníze na čtyři kuchařky, ale měla jen tři, tak těm třem zaplatila za dřinu navíc.

Jakmile se škrtnou tyto pozice, měly by se navýšit prostředky na platy těchto pracovníků, aby se někdo na ta místa hlásil.

Hrozí, že ředitelé na záchranu těchto pozic budou přelévat peníze určené na odměny učitelů?

Vždycky, když jsme přidali pedagogům a nepedagogům, bylo vidět, že ředitelé přesouvali část prostředků určených na pedagogy k nepedagogům. Když jsme třeba přidali 10 procent na nepedagogy a 12 procent na pedagogy, tak výsledek na konci roku byl 10,4 procenta a 11,6.

Pokud zůstane rozpočet na školství pro rok 2024 v této podobě, tak ty peníze budou v systému chybět. A u nepedagogů platí, že buď tam ti lidi nebudou, nebo budou peníze dodávat zřizovatelé.

Ale ministerstvo školství vždycky na vládě obhajovalo, že je třeba k tomu číslu leccos dodat. To není 8000 míst, která má ve své působnosti ministerstvo školství.

Máme 10 tisíc škol a na nich 8000 neobsazených míst, což je 0,8 neobsazeného úvazku na jednu školu. To asi není zas tak moc. Navíc je tam velká fluktuace.

Z celkového počtu pracovníků to je asi 3,5 procenta neobsazených míst. Ale na velkých úřadech je to třeba k 10 procentům.

Připomeňme ale, že podle studie Institutu CERGE Daniela Münicha pro udržení současného podílu výdajů na vzdělávání na podílu HDP letošního roku by měl rozpočet školství růst o deset až 15 miliard korun. V tuto chvíli roste o čtyři miliardy.

Může nastat situace, že ředitel nemůže dlouho sehnat školníka, tak mu tu pozici zruší?

To nejde. Ředitel jenom dostane méně peněz. Paradoxně i školy, které místa volná nemají, dostanou méně peněz. I toto jsem dřív vždy při jednání o rozpočtu vysvětloval. Při plošném řešení na tom budou všichni stejně.

Takže se peníze pro učitele rozmělní i na plně vytížených školách?

Přesně toho se bojím. Plošně půjde část peněz na nepedagogy, část na vyrovnání krácení úvazků, do asistentů pedagogů nebo do ostatních pedagogických pozic. Takže očekávám, že v reálu budou učitelé někde na 110 procentech průměrné mzdy.

Vysoké školy si stěžují, že jim v minulosti rostl rozpočet málo a nyní je tam na straně státu dluh 10 miliard. To jde i za vaším vládním obdobím.

Pravda je, že ukazatel vysokých škol za mého působení od roku 2017 do roku 2021 stoupl z 20,7 miliardy na 28,4 miliardy korun, tedy o téměř 40 procent. A o 36 procent rostly výdaje na vědu a výzkum. Ano, platy v regionálním školství vzrostly o 50 procent, ale není to tak, že by se na vysoké školy zapomnělo. Pokud někdo tvrdí, že byly vysoké školy opomíjeny během mého působení, tak lže. To, že v systému ale chybí prostředky, pravda je a opakovaně to říkám. Zpětně bych v roce 2021 místo investic dal víc prostředků do příspěvku na vzdělávací činnost. Protože už tehdy opět rostla věková kohorta 19letých.

A pak v letech 2022 a 2023 kromě demografického růstu nebylo dostatečně zohledněno ani zdražení energií, obecně vysoká inflace, která zdražila provoz škol. Vnitřní dluh mezi šesti až 10 miliardami se nastřádal hodně mezi lety 2021 a 2023.

Od jara jsou nepokoje na filozofických a společenskovědních oborech kvůli nízkým platům. Na univerzitách jsou obrovské rozdíly v platech podle oborů. Jeden docent má v základu i o 40 tisíc méně než jiný. Jak byste takovou situaci řešil?

Objem rozpočtu je jedna věc, ale ministr má naprostou pravdu, že vnitřní přerozdělování je do jisté míry selháním akademických senátů. To, že za vzdělávací činnost má profesor na jedné fakultě diametrálně jiné ohodnocení než profesor na jiné fakultě, je vnitřní záležitostí školy.

V tarifní části by měl platit jeden mzdový předpis pro celou univerzitu. Je smutné, že snad jen šest škol z 26 veřejných to tak má. A pak je to na debatě o vysokoškolském zákoně. O jiném vyvážení kompetencí akademického senátu, rektora, správní rady.

Za rozpočet by měl mít větší odpovědnost rektor?

Přesně tak, v případě rozpočtu by akademický senát neměl být ten, kdo rektora blokuje, protože primární i právní odpovědnost nese rektor.

Do ANO jste vstupoval coby pravičák. Máte tedy pochopení pro vládu a její úsporné manévry ve školství?

Myslím si, že jsou ku škodě. To, že jsou v systému neefektivity, je určitě pravda. Máme 6,5 tisíce obcí a častokrát zřizovatelské kompetence nefungují.

Mám i pochopení pro hledání větší efektivity systému v případě vysokých počtů odkladů školní docházky.

Ale co mi vadí, že je vzdělávání deklarováno jako priorita a skutečnou prioritou už není. Je to zpomalení či zastavení některých priorit a aktivit Strategie 2030+, se kterou všechny relevantní strany souhlasily. Vláda bohužel nenaplňuje vlastní programové prohlášení, tudíž je vzdělávání prioritou pouze deklaratorní.