Plaga: Gazdík a Balaš za platy učitelů nebojovali

Dva a půl roku jste byl náměstkem, čtyři roky ministrem, což je od dob Petry Buzkové nejdéle. Proč školství škodí, že se ministři střídají jako svatí na orloji?

Vzdělávací soustava je těžkopádná, a abyste mohl něco začít i dokončit, nedá se to zvládnout za 14 měsíců, což je průměrná životnost ministra.

Je dobré mít stabilizovaný tým a posouvat věci dopředu čtyři roky, některé věci dokončit a jiné pořádně nastartovat jako třeba Strategii 2030+, která popisuje, v jakém stavu by školství v příštím desetiletí mělo být a jak toho dosáhnout.

Ale je tady řada institucí, které se s ministrem nemění.

Ano, ale v mnoha bitvách může bojovat jen ministr. Petr Gazdík i Vladimír Balaš (oba STAN) dostávali například pro jednání o rozpočtu naprosto skvělá data.

Měli i důležité podklady pro argumentaci, ale při konečném hlasování ve vládě s tím ani politický náměstek nemůže pomoct. Tady je role ministra extrémně důležitá a – řečeno fotbalovou terminologií – bez něj ministerstvo góly nedává.

Vaši nástupci vám tedy připadají jako slabí hráči?

Za mého působení byl tým ministerstva stabilizovaný, dosáhli jsme výrazného navýšení mezd učitelů a řady dalších dobrých věcí. Když jsem za Petra Gazdíka zůstal na ministerstvu jako politický náměstek, čekal jsem, že přichází místopředseda druhé nejsilnější strany, zkušený politik specializovaný na školství, tedy že – opět fotbalově – kupujeme hrotového hráče, který ten výkon ještě zvedne.

Cíle v programovém prohlášení vlády jsou ambiciózní. Mám na mysli navýšení platů všech pedagogických pracovníků na 130 procent průměrné mzdy nebo navýšení rozpočtu školství na průměr zemí OECD, tedy asi pět procent HDP.

Na ministerstvu jsme očekávali, že Petr Gazdík v bitvách na vládě osvědčí svou politickou zkušenost, ale bohužel se to za půl roku jeho angažmá nestalo. A to bojování chybí i teď u nového ministra Vladimíra Balaše. U obou je to pro mě zklamání. Ale u Petra Gazdíka obzvláště, když připočtu propojení na kauzu Dozimetr. Nehledě na jeho známosti s nyní obviněným podnikatelem Redlem vytvořil novou pozici náměstka pro Milana Štábla, načež ho dosadil do vedení Cermatu, kde se pak v rámci veřejných zakázek angažoval nyní obviněný Luděk Šteffel.

Ale asi nelze pominout, že kvůli ruské válce se karty pomíchaly.

Jistě, kvůli konfliktu se objevily nové věci. Ale i tam bylo zapotřebí zasadit se o peníze pro školy, na adaptaci uprchlíků a jejich začlenění do školního procesu. Tlak od Petra Gazdíka nebyl. Všechno to bylo upoceně vybojované na vládě spíš po úřednické linii, v rámci ústředního krizového štábu a strategické skupiny. To, že tyto věci nedokázal vybojovat, a co hůř, často za ně ani nebojoval, pro mě bylo asi největší rozčarování.

Takže od ministra Balaše nečekáte větší úspěchy?

Naprosto excelentně zvládá předsednictví EU, což byla velká výzva. Ale pokud Petr Gazdík nebyl schopen vybojovat bitvy proti ministerstvu financí, tak teď je politická pozice ministerstva ještě slabší.

Premiér Petr Fiala (ODS), který předestřené cíle opakovaně potvrdil, pro vás není zárukou?

Je pravda, že při vyjednávání o rozpočtech pro roky 2022 a 2023, když debata pro ministerstvo školství nevypadala dobře, to byl premiér, kdo svým slovem pomohl.

Jak jste to měl s premiérem Andrejem Babišem vy?

Tvrdé souboje o rozpočet jsme vedli především s ministerstvem financí. Opíral jsem se o naše programové body a vyžadoval jejich naplnění. Když se schvalovalo zrušení superhrubé mzdy, tak mi říkali, že se učitelům zvednou čisté mzdy a že by to mohlo stačit.

My jsme se odvolávali na programové prohlášení, že je potřeba splnit závazek zvýšení hrubých mezd učitelů do roku 2021 o polovinu oproti roku 2017. Součástí tlaku může být i to, že ministr školství pro rozpočet nezvedne ruku, což je silný signál, a já s tím několikrát během jednání vlády pracoval.

Ale takové boje nejsou nic osobního ani to není nějaká oběť, ale prostě práce ministra.

Kolikrát jste si za ty čtyři roky myslel, že v čele resortu končíte?

Minimálně šestkrát. Aspoň třikrát proběhla mediální spekulace, že mě z nějakých důvodů chce premiér odvolat, a k tomu byly signály, že budu součástí nějaké rošády v rámci rekonstrukce vlády. Věcný důvod tam nebyl, protože si myslím, že agendu jsme vykonávali dobře. Ale něco vyplývalo i ze střetů, které jsme s panem premiérem měli.

Když jste to měl nahnuté, většinou se za vás postavily školské organizace včetně odborů, přestože právě ty proti vám i vedly stávku. I zde se projevil ten požadavek po kontinuitě nebo třeba obava, kdo by vás mohl nahradit?

Školský terén prostě vnímal moje působení jako šéfa týmu, který potřebné věci realizoval, který za systém bojuje. Nejen odbory, ale kdokoliv další mohl nesouhlasit s některými rozhodnutími, vždycky jsme však ten směr vysvětlovali. Podle mého jsme byli konzistentní, předvídatelní a asi uvěřitelní, že to myslíme dobře.

Je podstatné, že se s organizacemi jedná a témata znají a neobjevují se pořád v mé­diích rozličné nápady ministra, které znejišťují?

Mí nástupci se často s těmi lidmi potkávají, vyslechnou jejich názor a řeknou, že to je výborný nápad. Pak se baví s druhou skupinou a řeknou jim, že vlastně mají pravdu. Všichni pak mají očekávání, že bude po jejich, ale výsledek se nedostaví žádný, anebo paskvil.

Za covidu jsme se extrémně snažili vybalancovat pohled žáků, rodičů, učitelů, ředitelů, ale rozhodnutí bylo naše a vždycky jsem se snažil vysvětlit, proč je takové. Ti partneři jsou většinově rozumní, a i když výsledek není podle jejich gusta, tak ho pochopí.

Proto jste opustil ministrův poradní sbor?

Faktorů je víc. Pokud jste v poradním sboru a s nejlepším svědomím ministrovi radíte a vidíte, že rady nejsou brány úplně v potaz, tak přemýšlíte, jestli tam je jiný zájem a jestli mám spojovat svůj profesní kredit s lidmi, se kterými nesouhlasíte.

Co to bylo?

Úplně flagrantní je to jednání o rozpočtu. Vytočilo mě i zpochybnění revize rámcových vzdělávacích programů, kdy si Vladimír Balaš nechal vypracovat oponenturu k práci lidí, kteří už na tom vše odpracovali a vše bylo schváleno.

Jak ale mám někomu vysvětlovat, že jsem poradce, když se agenda nehýbe ani v duchu programového prohlášení, ani Strategie 2030+? Je toho víc. Hodně zásadní pro mě také bylo, když ministr Balaš řekl o ředitelích, že jsou hysteričtí ohledně financování ostatních neinvestičních výdajů. Chci ale věřit, že to byla jen nešikovnost.

Nikdo samozřejmě neříká, že všichni učitelé jsou naprosto skvělí, ale ministr musí stát za celým školským terénem.

Taky jste řekl, že jmenování Petra Gazdíka poradcem je trafika. Proč by to ve vašem případě mělo být jiné?

Když se začalo mediálně probírat, že se vrací Petr Gazdík jako poradce a je to bráno tak, že spadl na plat poslance, a proto si jde pro trafiku, tak to byla pro mě poslední kapka. Neříkám, že to tak bylo, ale touto optikou bylo na jeho angažmá nahlíženo.

Svou práci poradce jsem bral jako ryze odbornou a doufám, že byla ku prospěchu rozvoje vzdělávací soustavy.

Zanechal jste za sebou nedodělek, a to návrh na změnu financování asistentů pedagoga, který sklízí silnou kritiku. Proč?

Systémově je ten návrh naprosto správný. Budí spoustu emocí, ale je jasné, že asistenti by neměli být vázaní přímo na žáka s postižením, protože pak má například smlouvu na dobu neurčitou. Měl by být vázán na školu, aby cítil stabilitu on i škola. Celá debata by se měla nyní vést o tom, jak správně nastavit parametry. Jak to udělat, aby ve školách vznikaly stabilní a stále profesionálnější kolektivy, k čemuž patří i třeba sociální pedagog, psycholog.

Musí se vyřešit, kolik asistentů by škola o dané velikosti měla mít, a pak i mít připravenou rezervu pro školy, kde se děti s postižením koncentrují víc, a pro případy, že se ve škole náhle objeví víc dětí s potřebou podpory. V potaz by se měla brát i lokalita.

Kde jsou v resortu největší rizika do budoucna?

Podařilo se nám obnovit důvěru učitelů a celého systému tím, že jsme výrazně podpořili učitelské platy. Procento studentů pedagogických fakult, kteří jdou po studiích učit, se zvedalo. Zvýšila se i prestiž učitelského povolání, s čímž pomohl i covid. Lidé viděli, že mají dost práce s dvěma dětmi doma, natožpak když jich má někdo 30 ve třídě.

Ale nyní se obávám deziluze, že si učitelé řeknou „zase nás hodili přes palubu“, protože reálné platy jim klesají.

Jak jako šéf Národního akreditačního úřadu vidíte skandál na Mendelově univerzitě kolem rychlotitulů a pla­giátů pod vedením tehdejší rektorky Danuše Nerudové?

K tomu mohu říct, že Rada NAÚ v minulosti rozhodla, Mendelovka se odvolala, přezkumná komise pak odvolání vrátila zpátky. Zároveň tam probíhá kontrola dalších studijních programů a ta by teď měla dobíhat. V lednu by pak Rada NAÚ měla rozhodnout. Ale děkan, pod jehož vedením se tyto věci děly a byl garantem studijních programů a školitelem, rezignoval. Takže předpokládám, že mediálně už to nebude zajímavé.

Až bude mít Rada všechny podklady, tak 15členný sbor posoudí, jestli kroky ze strany univerzity, které udělala, byly dostatečné. Zodpovědnost Danuše Nerudové je sekundární, a to jako šéfky univerzitní Rady pro vnitřní hodnocení. Primární je na straně fakulty, tedy děkana. Vysoké školy dnes totiž mají tzv. institucionální akreditaci – tedy velké pravomoce, ale s důvěrou, že jim budou fungovat vlastní mechanismy a kontroly.

Jestli měla Rada pro vnitřní hodnocení možnost podchytit a vyřešit problémy dříve, nedokážu nyní posoudit.

A vaše nová pozice není trafika?

Do pozice náměstka pro vysoké školy jsem přišel z akademického prostředí, takže se „vracím domů“, kde to znám, a myslím si, že je tam spousta věcí, které jde posunout dopředu.