Pláč, křik nebo box. Psychologové pomáhají studentům školy, kde zabil žák učitele

V průběhu čtvrtka (den události), pátku i pondělí se školou pracovali krizoví interventi policie, kteří zabezpečili primární péči. V pondělí pak nastoupily do školy metodičky prevence naší poradny plus jedna psycholožka a já. Pracovali jsme se dvěma nejohroženějšími třídami.

Za prvé o třídu maturitního ročníku, která sídlí naproti kabinetu, kde se tragédie stala. Několik žáků tragédii vidělo, jeden zahlédl vraha na záchodech. Druhá část kolegyň pak pracovala se třídou, kam chlapec docházel a je v ní také jeho bratr – dvojče. Práce s touto třídou pokračovala i v úterý odpoledne.

Okolo patnácti kluků sedělo v kruhu, terapeutky naproti sobě. Nebylo to ve formě nucení, nechával se prostor pro vyjádření jedinců. Mám z nich radost, svoje obavy sdíleli, šlo to z nich a dynamika skupiny byla skvělá.

Popisovali nám, že byli v jakémsi transu. Nechápali, co se děje, někteří z nich se rozplakali, potřebovali adrenalin v sobě nějak vyventilovat. Nikdo z nich s touto situací nepočítal. Ať už reagovali pláčem, vztekem, křikem, nebo to šli vyboxovat, tak byli uklidněni, že každý z nás reaguje jinak a jejich reakce je správná, pokud není agresivní.

Jeden z žáků se v noci probudil a sepsal o pocitech povídku. U někoho se reakce může objevit i za měsíc, za půl roku.

Pro maturanty je velmi těžké, když se před zkouškami stane takováto traumatická událost. Škola není problémová, naopak byla připravená vyjít jim vstříc. Třeba si přáli změnit učebnu, protože se jim v ní vracely vzpomínky a báli se do ní vstoupit.

Velmi dobře zareagovalo vedení školy, protože učebnu rychle přestěhovali do jiného patra. Studenti se také obávali, jak zvládnou maturitní zkoušku, když je ten pan profesor měl zkoušet. Měli připravené doučování, klasifikaci, ale i v tom škola velmi pružně zareagovala a už v tomto týdnu má nastoupit nový pan učitel, který by s nimi na tento předmět měl být. Určitě to pro nás ale není uzavřená kapitola, budeme s nimi pracovat dál, jen už ne na každodenní bázi.

Je to pro ně výjimečná situace. Přišli o kolegu, někteří o kamaráda. V pondělí jsme na bázi dobrovolnosti pracovali s pedagogickým sborem. Kupodivu tam bylo dost mistrů z odborného výcviku, kteří měli velké obavy o psychické zdraví žáků tak, aby třeba maturanti dokončili maturitní ročník. Budeme tam ještě po Velikonocích a dáme jim i vedení školy z našich poznatků zpětnou vazbu.

V úterý byl ve škole, což musím smeknout, že tam došel. Podařilo se mi zařídit mu kontakt na volnou krizovou interventku s termínem, kdy se jí má ozvat, a bude mu poskytnuta individuální a dlouhodobá psychologická péče.

Je v péči odborníků. Ve škole v pondělí ani v úterý nebyla, ale vedení školy s ní v kontaktu je.

Mluvit o tom. Sdělovat si informace a prožitky. Ventilovat to a nevymýšlet si žádné teorie. Spousta z nich má fantazie o tom, jak se tomu dalo zabránit, proč se to stalo. Je potřeba to ale brát jako skutečnost, která byla nepředvídatelná. Když to není sděleno, tak se všechny tyto věci ukládají do našeho podvědomí a bohužel se vynoří v nějaké jiné krizi.

Není to jenom záležitost školy, je to práce s rodinným systémem. Bohužel je tam velký vliv rodičů, protože učitelská profese se dostala na okraj společnosti. Mnoho z nich na učitele nadává, děti to slyší a přenášejí do školy. Nejde samozřejmě zdaleka o všechny děti. Určitě velký vliv na to měly dva roky covidu a sociální izolace.

Na středoškolácích vnímám nejobtížnější ty druhé, třetí ročníky, které v tu dobu byly doma. Kolektivy se neznají, neznají učitele, nevědí, jak reagovat na určité věci přímo ve škole. Jsou teď ve fázi letargie, kdy se nemají čeho chytit. Někdo má verbální agresi jako projev vyrovnání se s něčím v životě.

Je tu prostor, aby se posílily týmy psychologů na školách, aby se s dětmi hovořilo, aby se učili správně komunikovat a tyto věci zapadly v rámci školního vzdělávacího systému, který by se měl zaměřit na duševní zdraví dětí.