Petr Pavel: Dnes se tomu říká ADHD. Byl jsem postrachem pro své okolí

„Dnes je na to taková diagnóza, které se říká ADHD. Byl jsem hodně živé dítě a byl jsem podle rodičů postrachem pro své okolí. Bavilo mě všechno, hlavně když jsem mohl dělat lumpárny někde venku,“ odpověděl na dotaz Doroty Dosoudilové na vzpomínky na dětství.

„S kluky jsme dělali výpravy na kolech, pokud možno co nejdál. Jezdili jsme tam, kam se nesmělo, ale to vám dnes nedoporučuji. Určitě máte způsobnější koníčky a neděláte žádné lumpárny,“ dodal.

Pavlu Blažkovi zase řekl, že nikdy nevydržel dlouho u hraní na nějaký hudební nástroj.

„Trochu toho lituji, moje maminka měla snahu, abych tuto mezeru zaplnil. Tak mě chtěla dát do hudební školy. Ale já neměl nikdy dost trpělivosti, abych u toho vydržel. Moc obdivuji druhé, že se to naučili, a je radost na jejich umění koukat.“

Stejný vztah jako k hudebním nástrojům měl Pavel i k chemii. „Hodně vždycky záleží na tom, jakého dostanete učitele. Nikdy jsem nenašel vztah k chemii. A protože jsem byl živé dítě, tak byl mým nejoblíbenějším předmětem tělocvik,“ odvětil na dotaz Jana Paly.

„Měli jsem výborného učitele na dějepis, tak mě chytl i tento předmět. I zeměpis. A když jsem byl potom ve vyšších ročnících a na střední i vysoké škole, bavil mě cizí jazyk. Pokud budete mít možnost se jakkoliv dostat ke studiu jakéhokoliv cizího jazyka, neváhejte,“ dodal.

Karolíně Bartoňové zase řekl, že chtěl být v dětství přírodovědcem nebo kosmonautem.

„Když někteří moji spolužáci říkali, že budou lékařem nebo pilotem, a pak se jimi stali, tak jsem říkal, jaká je to úžasná stálost. Já byl vždy pod vlivem okolí. Když jsem četl zajímavou knížku, chtěl jsem být přírodovědcem. Pak kosmonautem nebo Old Shatterhandem,“ přiznal.

„Ale nakonec jsem i trochu náhodou skončil u armády, protože jsem vždycky měl v sobě to romantické ‚chránit slabší‘ a postavit se za ně, když je potřeba. Shodou okolností k nám v osmé třídě jako první přišli náboráři z armády, kteří mi vykreslili, jak se budu mít úžasně mezi vojáky,“ podotkl Pavel.

„Tak jsem odešel studovat na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova do Opavy. Byla to dobrá zkušenost, musel jsem se už od čtrnácti let starat o sebe a naučil se být samostatným,“ doplnil.

Mluvil také o tom, kdy se seznámil se svou současnou manželkou Evou.

„My jsme se seznámili nadvakrát. Poprvé jsem ji viděl, když jsem po vysoké škole nastoupil na posádku do Prostějova, kde jsem sloužil jako výsadkář,“ odpověděl na dotaz Leony Dosoudilové.

„Tehdy jsme se tam potkávali, ale až po letech, kdy se nám každému příliš nepovedl první vztah, jsme se poznali podruhé a lépe. A od té doby jsme spolu. V obou případech to bylo v Prostějově a v uniformě,“ doplnil.

Emě Elišce Dovrtělové pak řekl, že je v armádě těžké přijímat rozhodnutí za životy vojáků:

„Ty nejhorší okamžiky jsem zažíval v situacích, kdy člověk ví, že na jeho rozhodnutí závisí zdraví a životy ostatních. A když udělá chybu nebo špatně vyhodnotí situaci, tak mohou zemřít lidé, které dostal na starost. Kteří mají někde své příbuzné, přátele.“

„Ta odpovědnost je v tu chvíli děsivá, když za takové situace něco špatně dopadne a vy se cítíte v té roli spoluzodpovědný. Někdy dojde k situacím, že se tomu zabránit nedá, ale přesto za to člověk vždy cítí alespoň nepřímou zodpovědnost,“ podotkl.

„A dívat se potom do očí lidem, kteří přišli o syna nebo dceru, při pohřbu, je opravdu strašný zážitek a nikomu bych to nepřál,“ dodal Pavel.

Mluvil také o tom, že se ve funkci prezidenta musel částečně vzdát své velké záliby, tedy jízdy na motorce. „Když jsem se stal prezidentem, tak jsem si uvědomil, že nastane řada omezení,“ odpověděl na dotaz Jakuba Zdráhala.

„Na rovinu jsem si ale také řekl, že si člověk musí zachovat maximum ze svého života. Protože jinak se odcizí sám sobě. Takže se snažím věnovat tomuto koníčku nadále. Mám štěstí, že v týmu, který má na starosti mou bezpečnost, jsou také podobně postižení lidé, že mají rádi motorky,“ dodal Pavel.

V květnu ho čeká návštěva mistrovství světa v ledním hokeji v Praze a Ostravě.

„Mám rád všechny sporty, ve kterých jsme úspěšní, ať už je to třeba Ester Ledecká, naše tenistky a tenisté, nebo zástupci v motoristických sportech. Ale ze všech sportů jsem měl nejblíž k hokeji, protože jsem ho sám hrál nějakou dobu,“ řekl Adamu Samohýlovi.

„Teď bude mistrovství světa u nás a moc se těším, že to naši protáhnou aspoň do semifinále. Ale kdyby to dopadlo na zlato, vůbec bych se nezlobil,“ dodal Pavel, který je na návštěvě Zlínského kraje v úterý a ve středu.