Článek
Petr Veselý přišel o zrak před jednadvaceti lety během autonehody, kterou nezavinil. Vladimír Machota před pěti lety při seskoku padákem, kde se mu neotevřel dostatečně ani záložní padák. Narazil hlavou do solárních panelů. Oba se dostali k potápění náhodou a své rozhodnutí by za nic nevyměnili.
„Já se pod tou vodou cítím naprosto úžasně. Moji známí se diví, proč se potápím, co tam z toho mám, vždyť nic nevidím. Já jim říkám: na chodníku se s bílou holí taky pohybuju a nic nevidím. Ale tady se jedná o to, že to je nějaký druh sportu, nějaký druh seberealizace a že to je prostě takovej krásnej pocit, jako kdyby se člověk vznášel v kosmu nebo ve vzduchovým tunelu,“ popisuje své pocity pod vodou Petr.
Vladimír dodává, že potápění je prostě návykové, a navíc není jen o tom, dívat se na rybičky nebo korály. „Je to tom, že se člověk naučí plnit určité úkoly. To znamená umět se připravit na ponor, zanořit se. Vymysleli pro nás s potápěčskou školou Františka Pudila, že třeba nám naházejí do bazénu ploutve a masky a my se podél spár učíme plavat. Je možnost třeba zkusit si plavat břichem nahoru, což málokdy zvládne i zdravý člověk,“ říká nadšeně Vladimír, který je mistrem světa v bojovém umění taekwondo, které dodnes vyučuje.
Zrakově postižený člověk se může potápět jen s doprovodem.
Před dvaceti lety se v hlavně instruktora potápění Františka Pudila zrodila myšlenka takto pomáhat nevidomým. „Slyšel jsem v rádiu jednu slepou holku říkat, že se dívala na televizi, tak jsem si řekl, že když se můžou slepí dívat na televizi, proč by se nemohli potápět,“ vysvětluje Pudil s tím, že během pár hodin sehnal hned čtyři nevidomé dobrovolníky. Od té doby jich „potopil“ více než dvě stě a vyškolil přes padesát nových průvodců pod vodou. Potápění se zrakově postiženými dělá zdarma a ve volném čase.
Potápěčská jáma
Nevidomí mají samozřejmě možnost se potápět v bazénech. Pouze tři místa v Česku ale nabízejí i hlubokou jámu. „Tady v Aquapalace Praha v Čestlicích je navíc potápěčská jáma. Je tady možnost začít v mělké vodě a jít až do hloubky osmi metrů – v kontrolovaných podmínkách, kdy v podstatě můžeme člověka kontrolovat,“ říká Pudil.
Ten společně se záchranářem Hynkem Kašparem berou své svěřence i mimo bazény. „Teď jsme byli v několika lomech. Byli jsme v Egyptě, což bylo úžasný. Situace, kdy slepec s holí přišel do výdeje olova, položil tam kartičku, nafasoval výstroj a odkráčel ke břehu, byla k nezaplacení. To na to všichni koukali,“ směje se Pudil.