Pěstounství je o pomoci dětem, říkají rodiče, kteří vychovávají osm dětí

Myšlenka na to, že by mohli pomoci cizímu dítěti, se u Krejčíků zrodila už před dvaceti lety. „Přišli jsme o miminko a tak jsme plánovali, že bychom dítě adoptovali. Jenže pak se nám v rychlém sledu narodily dvě holky, kterým je dneska už 19 a 18 let. Když měly pět let, vrátili jsme se k myšlence, že bychom mohli adoptovat. Jenže na úřadu nám řekli, že adopce je spíš pro bezdětné a jestli bychom se raději nechtěli stát pěstouny. Chtěli jsme holčičku a místo toho nám nabídli dva bratry,“ usmála se při vzpomínce Bohumila.

Do rodiny potom přibyl i první biologický syn. A když mu byly dva roky, na prahu domu se objevila sociální pracovnice s tím, že bratři mají v ústavu ještě těžce handicapovanou sestru. „Nejdřív jsme si jen navštěvovali v ústavu, pak jsme si ji vzali domů na Vánoce a už u nás zůstala. Usoudili jsme, že se o ní dokážeme postarat i přes to, že je nepohyblivá, neslyšela ani neviděla. Teď perfektně slyší, vidí na metr a půl, pozná všechny členy rodiny a chodí do druhé třídy speciální školy,“ pochlubila se Bohumila.

Žena po příchodu postižené holčičky neplánovaně otěhotněla, a domů tak přibyl další kluk. „Když měl rok, ozvaly se úřadu, že mají tu vysněnou holčičku. V té době jsme bohužel museli vzdát péči o jednoho z bratrů, objevily se u něj těžké psychické problémy, napadal ostatní děti. Teď je na psychiatrii v jednom ústavu. Když se tedy objevila sedmiletá romská holčička, rozhodli jsme se jí pomoci. A aby se u nás necítila sama, vzali jsme si ještě handicapovaného romského chlapečka,“ popsala.

Vánoce s tak početnou a různorodou rodinou by mohly v mnohých vyvolat představu chaosu a stresu. Nikoli ale u Krejčíků. „U nás žádný stres nehrozí. Dětem nachystáme obálky s úkoly, které od prvního prosince plní. Vyráběli se andílci, dělal řetěz, peče se cukroví, nosí se zvířátkům do lesa. Děti to dělají strašně rády. Dárky objednávám přes internet už od července, žádné běhání po obchodech u nás nehrozí,“ řekla Bohumila. Na Vánoce byly pod stromečkem například kola, oblečení, kinetický písek nebo elektronická stavebnice.

Na otázku, proč se manželé rozhodli pomoci i dětem, o které nikdo moc nestojí, mají Krejčíkovi jasnou odpověď. „Pěstounská péče je o pomoci dětem, ne o tom, aby si člověk plnil svoje představy. Je jednou, jestli jsou světlé, tmavé, puntíkaté, všechno jsou to děti. Ty s nějakým handicapem navíc potřebují rodinu daleko víc, nemají, kdo by je chránil. Všechny naše děti jsou navíc vychované k tomu, aby se k postiženým dětem uměly chovat,“ řekli s pýchou v hlase manželé.

Péče o tak velkou rodinu dává pořádně zabrat. S dětmi je doma Bohumila, Jaroslav musí vydělávat, protože plat pěstouna osm tisíc hrubého na dítě by rodině určitě nestačil. „Rána jsou u nás hektická, vstávám o půl šesté, chystám svačiny, vypravuji děti, rozvážím je do škol. Doma poklidím, navařím, postarám se o děti, které ještě do školy nechodí, a pak zas musím vyzvednout děti ze školy. Poté jsou na řadě úkoly a vezou se děti do kroužků. Kromě toho musíme zvládnout i rehabilitace,“ vypočítává Bohumila.

Bydlení na malé vsi s sebou sice nese problém s dojížděním, děti ale zase mohou hodně času trávit venku. „Nejsou to počítačové děti. Lezou po stromech, trhají kalhoty, padají do potoka,“ směje se Bohumila. Že by se ale celé rodina vypravila k moři, na to musí děti zapomenout. „Těžko by to šlo po finanční i právní stránce. S některými rodiči je totiž těžký kontakt a byl by problém s pasy,“ vysvětlil Jaroslav.

Právě důkaz, který zákony kladou na práva biologických rodičů, mnohdy pěstounům ztrpčují život. „Kdyby některé dítě například potřebovalo operaci, museli by dát souhlas biologičtí rodiče, my nemůžeme. A kdyby nesouhlasili, museli bychom k soudu. Stejně tak se prosazuje i styk s biologickými rodiči na úkor dětí,“ nastínila stinnou stránku pěstounství Bohumila.