Pekarová Adamová: Sněmovna by se mohla inspirovat izraelským Knesetem

Jaké jsou konkrétní přínosy uzavřeného memoranda o porozumění mezi českou Sněmovnou a izraelským Knesetem?

Memorandum stvrzuje a akceleruje naši spolupráci, která by měla být díky tomu ještě konkrétnější třeba v oblasti bezpečnosti. Čím dál více čelíme v Poslanecké sněmovně kybernetickým útokům. Před časem jsme měli jeden obrovský několikahodinový DDoS útok. I když jsme na to připraveni a snažíme se mít co nejlepší ochranná opatření, tak ochromení může nějakou dobu trvat, než se nám to podaří úplně vyřešit a zprovoznit všechno, co je s tím spojené. Je to i otázka určitých zkušeností a tyto zkušenosti má samozřejmě Izrael velké a Kneset také. Takže spolupráce našich expertů v této oblasti je například jedním z konkrétních přínosů.

Takováto memoranda máme i s jinými parlamenty. Například před několika měsíci jsme uzavřeli memorandum s Ukrajinou. Tam je to otázka přibližování jejich legislativy Evropské unii. My jim můžeme předat svoji expertizu, jsme členskou zemí už skoro 20 let, takže máme co předávat, ale zároveň je naše zkušenost s přístupovým procesem stále čerstvá. Tudíž vždycky takové memorandum naplníme nějakým konkrétním obsahem.

V případě Izraele to nejsou takováto témata, to je jasné. Ale je to třeba téma ostrahy, ať už fyzické, která je spojená třeba s budovou, ale zejména té kybernetické. Zde čerpáme od těch zkušených.

Máte nějaký náznak, odkud ten velký útok šel?

Ne, to nemám. Ne vždy se to podaří zjistit, ale samozřejmě se nabízí, že často takové útoky přicházejí z Ruska. To už se potvrdilo, že takové byly. Například, když jsme přijímali usnesení, která se týkala Ruska, jako to, které ho označuje za teroristický režim. To bylo přesně v ten den. Nedivila bych se, kdyby to bylo opět z tohoto zdroje, ale není to vždycky možné úplně jednoznačně určit.

Před třemi lety jste podpořila prohlášení tehdejšího ministra zahraničí Petříčka odsuzující tehdy rýsující se plán anektovat území na západním břehu Jordánu. I nyní podniká Izrael z našeho pohledu kontroverzní kroky, například justiční reformu. Zůstává kritický postoj i po vřelém přivítání, kterého se vám tu dostalo?

Právě proto, že jsme přátelé a v mnohých ohledech spojenci, tak bychom měli být k sobě upřímní. Dává nám to možná větší váhu v tom vztahu, můžeme využít této naší blízkosti, abychom si věci říkali a vysvětlovali na rovinu.

Třeba téma kontroverzně přijímané reformy justice jsme na našem jednání s panem předsedou (Amirem Ochanou, předsedou Knesetu - pozn. red.) řešili. Bavili jsme se o tom skoro polovinu celého času, věnovali jsme se tomu intenzivně. Já jsem samozřejmě vyjádřila znepokojení, které to přináší, ale zároveň jsou to věci, které jsou interního charakteru.

Je otázkou, do jaké míry máme být těmi, kteří poučují o tom, že cesta, kterou se rozhodli vydat, je, či není správná. Vysvětlovali, že měli velké rezervy v tom, vysvětlit ty kroky veřejnosti, které se mohou zdát v souvislosti s premiérem účelové, i když tak míněné nejsou. Vnímají je jako posílení demokracie, kdežto demonstranti je vnímají jako oslabení demokracie. Zvenčí se na to nahlíží vždycky jinak. Tady je systém jiný, mají jednokomorový parlament, nemají ústavu a tím pádem ani ústavní soud, který by věci posuzoval tak, jak jsme zvyklí v našem systému. A možná proto, že na to nahlížíme optikou toho, co známe, tak nám některé věci mohou připadat neadekvátní nebo nesprávné.

Teď se zeptám na něco, co se týká spíše vlády. Minulé kabinety pořádaly společná zasedání s izraelskými protějšky. Byl by nyní pro nás problém, kdyby se takového zasedání zúčastnili lídři izraelských koaličních stran Becalel Smotrič a Itamar ben Gvir, kteří jsou na Západě vnímáni jako extremisté?

To je skutečně otázka na pana premiéra. Vím, že ten zájem pořádat mezivládní jednání tady je i z naší strany deklarován. Ale nikdy nezasedají vlády jako celek, navíc zdejší vláda je opravdu velkým tělesem.

Spíše je důležité, aby tam byli ministři, s nimiž ta kooperace je i věcně potřebná, ať už jde o bezpečnostní oblast, nebo třeba oblast byznysu, protože Česká republika má velký zájem dál vyvážet do Izraele. Naším zájmem je například uspět v tendru tady v Jeruzalémě na novou linku tramvaje, naše vozy by na ní mohly jezdit. Takže potom dává smysl, abychom v rámci toho jednání byli kromě premiéra a ministra zahraničí zastoupeni ministrem dopravy, ministrem průmyslu a ministryní obrany. A tady tito pánové, pokud vím, tyto posty nezastávají. (Ben Gvir je ministrem pro vnitřní bezpečnost, Smotrič ministrem financí - pozn. red.)

Vrátím se tedy do oblasti vaší působnosti. Při exkurzi v Knesetu paní průvodkyně hovořila o penalizaci poslanců za malou docházku…

Ááá, inspirace…

Ano, tuto vaši poznámku tam nešlo přeslechnout. Domníváte se, že je potřeba přístup k poslaneckým prohřeškům upravit?

My už máme tato pravidla, při neomluvených absencích se krátí ohodnocení. Neděje se to, protože omluvy jsou dokládány. Co mně ale přišlo inspirativní, je možnost pro každého návštěvníka izraelského parlamentu se podívat, který poslanec zrovna je či není přítomen. (On-line přehled poslanců právě přítomných v budově Knesetu naleznete zde - pozn. red.)

Je to inovativní a z hlediska českého parlamentu je to možný směr inspirace, aby byla naše práce transparentnější, aby nedocházelo k takovému tomu odtržení se od veřejnosti.

Na druhou stranu každý přístup má svá pro a proti a na trestání za to, že podkročíte určitou kvótu, musí být také navázána větší předvídatelnost jednání. A to u nás poslední dobou obzvlášť chybí. Svolávají se mimořádné schůze, a není to jen otázka opozice, svolává je i koalice, ale ta to dělá kvůli opozici, aby neobstruovala. Máme těžce předvídatelný harmonogram, byť je daný v cyklech na půl roku dopředu, tak si můžete být jist, že i ve výborových týdnech běžně zasedá Sněmovna právě kvůli mimořádným schůzím svolaným z nutnosti. Protože během řádných schůzí kvůli obstrukcím se toho nepodaří projednat tolik, kolik by bylo potřeba. A pak to zasahuje do programu poslanců, kteří těžko mohou naplánovat zahraniční cesty a další činnosti. A jejich omluva je pak relevantní, není to proto, že by se chtěli flákat.

Jak jsem vyrozuměla z těch setkání, tak v Izraeli to tak není, protože zasedají tři dny v týdnu (plénum Knesetu zasedá od pondělí do středy - pozn. red.), je to pravidelné a všechno je tomu přizpůsobené.

V Knesetu je také běžné vykázání ze sálu za chování během jednání, dokonce se to stává často. Zavedla byste takovou trestnou lavici například za nedodržení času nebo nedržení se tématu?

My máme v jednacím řádu Sněmovny možnost vykázat poslance z jednacího sálu a je to extrémní situace, nevyužívá se. Víte, že v minulém volebním období toto bylo použito na pana poslance Volného, který byl vykázán a vyveden ostrahou. Vzpomenout si můžeme i na extrémní situace z 90. let. A v tomto roce se stalo i předsedovi nejsilnější opoziční strany a bývalému premiérovi Andreji Babišovi, že způsobil situaci, kdy bylo vhodné ho vykázat.

Právě z toho důvodu ho obestoupila velká skupina jeho spolustraníků a členů hnutí SPD. To nás mohlo přiblížit přesně k té situaci, kdy mohla vypuknout i velká rvačka. K tomu se schylovalo a to jsou přesně ty záběry, které vídáme odjinud. I v Izraeli dochází k potyčkám a emotivním projevům mezi poslanci. Já mám pocit, že k tomuhle se přibližovat nechceme a nemáme. Takže ten instrument, tak jak ho máme nyní zakotven, není třeba měnit.

Tady v Izraeli ale třeba mají pětiminutový časový limit na vystoupení pro řadu poslanců v rámci jednání. To by mi přišlo sice nyní v našich podmínkách neprosaditelné, protože bychom se na tom museli shodnout a změnit jednací řád, což je zákon. Ale kdybychom alespoň trochu změnili pravidla, jak dlouho kdo může vystupovat, tak by to přispělo efektivitě jednání.

Jak na vás zapůsobila návštěva v památníku Jad vašem?

Bylo to silné. Musím říci, že jsem navštívila celou řadu památníků holokaustu, muzeí i památníků v koncentračních táborech, například v Terezíně. V Osvětimi jsem už do dob studií byla několikrát. Ale tak silně na mě asi ještě žádný nezapůsobil, jako právě tady Jad vašem v Jeruzalémě. To bylo velmi emotivní. A možná k tomu přispěla do velké míry i průvodkyně paní Jana, protože její rodiny se týkaly všechny tyto hrůzy. Prolínala výklad svými osobními a rodinnými vzpomínkami. Ten závěr v podobě světýlek za každé zavražděné dítě, konkrétně jeden a půl milionu dětí, a čtení jejich jmen… To je nesmírně silný zážitek. Pro mě to byla asi nejemotivnější návštěva takového místa, co jsem kdy zažila. Jak je tady pojatá ta vzpomínka a připomínka, je do posledního detailu perfektně promyšlené. A myslím, že by to měl navštívit opravdu každý, kdo se sem vydá. A vydat by se sem měli hlavně ti, kteří mají tendenci tyto hrůzy zpochybňovat. Je jich čím dál víc, což je něco nepochopitelného. Tohle by měli vidět.