Páv, klokan a 32 vězňů: nejmírnější vězení v ČR

Otevřená věznice, která je těsně vedle vězeňských budov vyššího stupně zabezpečení, byla otevřena v roce 2017. Kapacitně se do areálu vejde jen 32 odsouzených. Funguje na jiných principech než klasický kriminál.

Vězni nebydlí na celách, ale ve čtyřech malých domcích po osmi. V každém z nich mají k dispozici kuchyň, společenskou místnost s televizí i pračku.

„Projekt vznikl, abychom se nějakým způsobem pokusili snížit recidivu. Snažíme se s vězni pracovat tak, aby to bylo co nejefektivnější pro společnost do budoucna. Skupina osmi vězňů simuluje sociální skupinu nebo rodinu, musí se naučit komunikovat, respektovat se, mají povinnosti, co se týká úklidu,“ přiblížila vedoucí oddělení výkonu trestu pro objekt otevřené věznice Hana Prokopová.

Podle statistik vězeňské služby se za mříže zpět vrací až 70 procent odsouzených. Otevřenou věznicí dosud prošlo 224 vězňů. Ze 158 propuštěných se jich za pět let vrátilo do výkonu trestu šestnáct.

„Čas od času si všechna jména prolustrujeme v našem systému, jestli se nenacházejí ve výkonu trestu nebo ve vazbě. Penologickou recidivu, tedy to, že jsou ve výkonu trestu, držíme na 10,3 procenta. Můžou mít podmínku, to ale v systému nevidíme,“ konstatovala Prokopová.

Nízkou recidivu považuje za úspěch projektu. Díky nízké kapacitě je možné s vězni intenzivně pracovat na různých dovednostech, aby byli připraveni se začlenit do společnosti po propuštění.

Všichni vězni chodí do práce a každý z nich se musí povinně zapojit do jedné z pracovních oblastí: chovatelské, v okrasné zahradě či pěstitelské. Za domky mají totiž úhledné záhonky, kde pěstují rajčata, okurky či papriky.

„Paradoxně se jim tu chytl i meloun,“ poznamenala se smíchem Prokopová.

Kromě toho se vězni musí také vzdělávat. Na výběr mají kurzy anglického a ruského jazyka, počítačové gramotnosti či všeobecně vzdělávací program. Zároveň mají také povinné kurzy finanční gramotnosti. Nejčastěji totiž vězni chtějí řešit své dluhy, vztahy v rodině či bydlení a práci na svobodě.

Podle Prokopové odsouzené musí převychovat, naučit je pracovním návykům a zodpovědnosti. Ne každý odsouzený, který zažádá o přeřazení do otevřené věznice, je sem zařazen.

„Jsou kritéria, která musí splnit. Musí být zařazen v nízkém stupni zabezpečení, mít minimálně šest měsíců a ma­ximálně 18 měsíců do konce trestu. Musí přijmout vinu za trestnou činnost a nesmí být v předchozích šesti měsí­cích před podáním žádosti trestán závažným kázeňským trestem,“ vyjmenoval některá z kri­térií speciální pedagog Roman Farkaš.

Vězni také před zařazením nesmí být pozitivní na alkohol či drogy a musí být zdravotně způsobilí pro pracovní zařazení. Celý den je hlídají takzvaní vychovatelé, tedy sociální pracovníci či terapeuti, namísto klasických stráží. Můžou také sami vyrazit třeba k lékaři či na úřad.

„Musí to být dopředu schválené komisí. Pokud je to někde v dojezdové vzdálenosti, musí se tam vězeň sám dopravit autobusem, vyřídí si to a vrátí se zpátky. Nestojí to žádné peníze, nemá ostrahu, šetříme eskortní činnost a naučí se samostatně si vyřídit věci,“ poznamenal ředitel jiřické věznice Martin Boháč.

Na trávníku před jedním z baráčků si hrála dvě štěňata labradorů. Jejich převalování pozorovali dva vězni, jejich chovatelé. Fenky jsou totiž součástí projektu Tlapka v dlani, ve kterém se o ně odsouzení necelý rok starají, přičemž je socializují, dokud je nepředají Škole pro výcvik vodicích psů v Brně. Štěňata pak pokračují ve výcviku, dokud nejsou předána nevidomým lidem.

„Vězni si s nimi vytvoří citový vztah. Když pejsek odejde, odsouzený se vžívá do pocitu oběti, protože něco ztratil. Může si uvědomit, že se takhle někdo cítil, když ho třeba okradl,“ přiblížila Prokopová.

Vězeňská služba se při plánování otevřené věznice inspirovala především v Norsku, kde takový způsob kriminálu funguje přes padesát let. Podle Boháče tato část jiřické věznice funguje i jako motivace pro vězně z částí s vyšším zabezpečením, kam by se mohli dostat, když se budou chovat dobře.

Všichni z vedení věznice se ale shodují, že se stále setkávají s rozporuplnými názory, i přes nízkou recidivu. „Jsou lidé, kteří tomu fandí, ale stále přetrvává ve společnosti názor, že vězeň by měl mít kouli na noze. Občas je tam i strach, že je necháváme chodit si ven, jak chtějí. Jenže otevřená věznice znamená otevřený přístup k od­souzeným, ne otevřené brány,“ podotkla Prokopová.