Papež František udělal z církve sympatičtější instituci, říká historik Šebek

Papež František oslovil mnoho lidí svým chováním. Byl soucitný a milosrdný a snažil se do církve tyto vlastnosti vnášet. Byl empatický. Sám jsem to zažil při jednom setkání. Chtěl mi darovat jednu ze svých knih, a protože mu záleželo na tom, abych si ji určitě přečetl, tak se zeptal, jaký jazyk mi bude vyhovovat, a poté ve své knihovně vyhledal knihu v němčině. Bylo mimořádné vidět od hlavy katolické církve takovou snahu se vcítit.

A ty kilometrové fronty těch, kteří se s ním chtěli nyní rozloučit, ukazují, že pro mnoho lidí to byl papež, kterého měli lidsky rádi.

Samozřejmě, protože on také rozděloval. Mnoho konzervativců v církvi mu vyčítalo ledasco: že se vymyká církevním tradicím, že je vstřícný k rozvedeným lidem nebo homosexuálům. A dávají to jasně najevo. Například skutečně konzervativní američtí katolíci volají po tom, aby nový papež byl něco jako Donald Trump. Osobně doufám, že takový nebude.

Mluvím s mnoha lidmi, kteří nejsou v církvi a mají k ní výhrady, a všichni se shodují na tom, že to byl mimořádný papež. Sympaticky působil i na mnohé moje evangelické přátele. Podle mého je to tím, jak civilně vykonával svůj úřad. Lidově se dá říci, že si na nic nehrál a snažil se být nablízku obyčejnému člověku, každému bez rozdílu, bez ohledu na jeho postavení. To lidé vycítí.

František nastoupil po Benediktu XVI., který odstoupil i kvůli řadě afér, například když docházelo k úniku tajných informací přímo z římské kurie. František to chtěl změnit a třeba ve vánočních poselstvích na chyby upozorňoval. Což pro ty kuriální kardinály nebylo často příjemné poslouchání. Snažil se o pozvolnou reformu kurie, díky němu stoupl počet žen v kuriálních úřadech. Poprvé jmenoval ženu do čela dikastéria pro řeholní život, což je v rámci kurie takové ministerstvo a důležitý úřad. To byla revoluce, protože na tak důležitá místa byli dosazováni jen kardinálové.

Podle mého se snažil bojovat mnohem více proti důsledkům zneužívání. Setkával se s oběťmi a také se snažil otevřít dveře pro to, aby se tyto případy více vyšetřovaly. Zrušil například papežské tajemství, díky kterému se obvinění ze sexuálního násilí mohli odvolávat na to, že jde o důvěrnou informaci a že k tomu nemohou nic říkat.

Určitě se to snažil změnit, ale neměl to lehké, protože často byl záměrně špatně informován. Uvedu příklad z Chile. Tam nejdříve podpořil jednoho kněze obviněného ze zneužívání. Když se ale dozvěděl, že mu neříkali pravdu, tak se naštval tak, že všichni chilští biskupové složili úřady a ne všichni byli do nich znovu jmenováni.

Občas byl nezvykle temperamentní, z čehož vznikla řada nedorozumění. Jako když se utrhl na jednu ženu, která se ho chtěla dotknout, ale nešetrně s ním zatřásla anebo i když byl vstřícný k homosexuálům, tak občas na jejich adresu utrousil nehezká slova. Ale to jen ukazovalo, že je člověk, který si na nic nehraje. Jen byl temperamentnější než Evropané.

Takovým kolosem jako s velkou lodí nelze pohnout hned, kormidlo se musí otáčet pozvolna. František se o to snažil, ale byl opatrný. Věděl, že kněžství žen nebo svěcení ženatých mužů by bylo příliš, že by s tím narazil a že by to mohlo vyvolat rozkol církve. Proto tato témata vůbec nenastoloval.

I když je potřeba říci, že v Amazonii, kde nejsou k dispozici kněží, navrhoval, že by mohli sloužit ženatí muži s nižším jáhenským svěcením. Dříve nebo později se tato otázka bude řešit, protože mužů, kteří by chtěli žít celibátně, ubývá.

Četl jsem jeho vzpomínky Má cesta dějinami a tam píše, jak hrozná byla jeho zkušenost jako malého chlapce, když se dočetl o atomové bombě, která zničila Hirošimu a Nagasaki. Byl zapřisáhlým odpůrcem válek, a proto vždy usiloval o mír.

A také měl hendikep, že neznal evropskou situaci, což vždy sám přiznával. Proto nabádal obě země, aby válku ukončily, a proto také nikdy nepojmenoval Rusko jako agresora. Některé jeho výroky vyvolaly kontroverze, například to o bílé vlajce nebo když ocenil Petra Velikého a Kateřinu Velikou jako velké vzory pro ruskou mládež. Tento car a carevna jsou ale velikými vzory i pro Putina, protože rozšiřovali ruské impérium, a Putin o nich rád mluví.

Budu parafrázovat slova papeže Františka, který říkal, že církev by neměla být bojištěm kulturních válek. Nekompromisní hájení některých konzervativních principů často vede k tomu, že jiná důležitá témata například soucitu a solidarity jsou opomíjena. Což nyní vidíme ve Spojených státech, kde nová administrativa jedná bez jakýchkoli ohledů například vůči uprchlíkům.

A církev by taková být neměla, protože má ve své genetické informaci chovat se v duchu svého zakladatele a evangelních principů, které mluví o větším chápání lidských problémů. A také říkal, že církev by měla být polní nemocnicí, kde se budou léčit rány tohoto světa, kterých je hodně moc.

Pokud by byl zvolen typ razantního konzervativce, tak to církev může rozkolísat ještě víc, protože mimo západní svět – tedy Evropu a USA – chtějí věřící jinou církev. Většina kardinálů, kteří budou v konkláve volit, byla jmenována Františkem a byla mu blízká. I když je pravda, že řada z nich je hodně konzervativní, jako například kardinál Fridolin Ambongo Besungu z Konga, který se velmi tvrdě staví proti homosexualitě.

Je možné, že se američtí konzervativní kardinálové domluví s africkými, aby společně našli konzervativního papeže. Stejně tak se ale mohou domlouvat stoupenci Františkovy linie. Což může vést k tomu, že nakonec bude zvolen kompromisní kandidát. Je potřeba také počítat s tím, že většina kardinálů není z Evropy.

Favoritů je více. Jedním z nich je filipinský kardinál Luis Antonio Tagle. Toho František dost vystrkoval do popředí, protože z manilského arcibiskupa se stal prefektem dikastéria pro evangelizaci národů. Tagle také připravil úspěšnou cestu do jihovýchodní Asie, což byla poslední Františkova cesta. Zabodoval například v Indonésii, která je většinově muslimská.

Mohl, ale v Africe jsou většinou příznivci konzervativního směřování, kteří byli proti žehnání stejnopohlavním párům. A v řadě afrických států je homosexualita stále trestána smrtí. Tam církev nemůže vůbec projevovat vstřícnost. A také je tam velký vliv jiných náboženství – nemyslím teď jen islám, ale různé animistické kulty.

Bývá to tak, ale ne vždy. Před volbou v roce 2005 byl často zmiňován jako favorit Josef Ratzinger, který se pak skutečně stal papežem Benediktem XVI. A když jsem o tom hovořil s kardinálem Vlkem, tak mi naznačil – protože nemohl prozradit detaily –, že už od počátku bylo zřejmé, že Josef Ratzinger získá velký počet hlasů.

Díky Františkovi je kardinálské kolegium různorodé. Kardinály se stalo poprvé mnoho biskupů či teologů z 24 států světa, kde kardinály dříve neměli. Poprvé ho má Haiti, Jižní Súdán, nebo dokonce Mongolsko, ve kterém jsou jen tisícovky katolíků. A díky tomu se ti kardinálové moc neznají a často se potkají poprvé až nyní. Proto nebudou jako v minulých volbách vznikat různé koalice.

Když budu mluvit o evropské církvi, tak ta je konfrontována s úbytkem zájmu lidí o náboženství. Před nedávnem jsem četl knihu o tom, že Bůh už nikoho nezajímá. Lidé už nejsou ani ateisté, ale vůbec je to nezajímá.

Dále bude muset reagovat na politické změny, na nárůst populistických tendencích. Řešit v morální rovině úplné novinky, jako jsou otázky vlivu sociálních sítí na mezilidské vztahy nebo morální dopady umělé inteligence. Zásadním problémem bude, jak reagovat na stárnoucí populaci a horšící se demografii. František apeloval na mezigenerační solidaritu, která se stává velkým problémem.

Určitě, ale týká se to hlavně Evropy a USA. V Asii církev řeší úplně jiné problémy a tam také na rozdíl od Evropy věřících přibývá.

Ale zpět k sexuálnímu násilí. Česká církev se k tomu musí postavit aktivněji, a proto oceňuji gesto olomouckého arcibiskupa Nuzíka, který se veřejně v katedrále svatého Václava kál za to, že se církev nepostavila dostatečně čelem k sexuálním zločinům ze strany duchovních. On se setkává s oběťmi sexuálního násilí a také třeba i s rozvedenými lidmi, se kterými hledá cesty, jak je zpátky integrovat do církve. To by se podle mého názoru nestalo, kdyby tu nebylo příkladu papeže Františka. Tyto věci dělají církev sympatičtější, civilnější a obrácenou k člověku, více než když je to jen instituce zákazů a příkazů.

Přesně, a toto vyzvedával i papež František.

Podle mého zrušení celibátu není samospasitelný moment. Jsou tu evangelické církve, které celibát nemají, i řecko-katolická církev, v které se mohou duchovní ještě před svěcením oženit, a přesto i ony zápasí s nedostatkem kněží.

Ale určitá liberalizace směrem ke svěcení jáhnů, kteří jsou dobrými otci od rodin a mají spořádaná manželství, tak to je podle mého cesta do budoucnosti. Asi by se tím eliminovalo to, že do seminářů chodí lidé s potlačenou sexualitou a mají problémy s navazováním vztahů. To nejsou často dobří kněží.

Papež František pootevřel dveře k reformám, většímu dialogu v církvi a takzvané synodalitě, která říká, že se k závažným otázkám nemají vyjadřovat jen duchovní, ale i laici včetně žen. Možná se na základě Františkových krůčků celocírkevního koncilu dočkáme.