Pandemie rozproudila domácí vyučování

Ve školním roce 2019/20, kdy pandemie vypukla, jich bylo 3874. Od září pak už bylo do domácího vzdělávání přihlášeno 4557 žáků. Přestože tehdejší vláda přes léto hýřila optimismem, že pandemii už máme za sebou. V minulém školním roce se už učilo z domova 5812 dětí z celkového počtu 964 tisíc žáků základních škol.

Úspora času a lepší propojení se životem

„Nárůst během pandemie souvisí spíše s tím, že rodiče nechtěli, aby se děti testovaly, nosily roušky a podobně,“ řekl Právu náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Podle zjištění České školní inspekce (ČŠI) byly pro čtvrtinu rodičů jedním z důvodů k zajištění domácího vzdělávání právě problémy školní výuky spojené s pandemií.

Dalším nevyhovuje výběr učiva v jejich škole nebo argumentují tím, že dítěti domácí forma prospívá či že v důsledku pandemie je na internetu k dostání řada výukových materiálů, se kterými se naučili pracovat.

Inspekce se v minulém školním roce na podrobnosti kolem domácího neboli individuálního vzdělávání zaměřila, ale kvůli zatížení škol v souvislosti s ukrajinskou migrací musela analýzu odložit. Dílčí zjištění ze vzorku 25 škol má Právo k dispozici.

Podle něj se dvě třetiny rodičů shodly, že chtějí posílit individuální přístup a lépe přizpůsobit výuku potřebám a dovednostem či nadání dítěte. Stejně tak usilují o lepší rozvoj dovedností, jimž ve škole není věnována velká pozornost.

„Mezi důležité přínosy se řadí i efektivita individuálního vzdělávání. Konkrétně 56 procent rodičů uvedlo, že přímé výuce věnuje méně času, než je zapotřebí ve škole. Dále pak je kladně hodnocena časová flexibilita a propojení vzdělávání s běžným životem,“ stojí v analýze.

Méně časté pak byly odkazy na specifické poruchy učení dítěte nedostatečně zohledněné při výuce ve škole (14 procent), pobyt rodiny v zahraničí (10 procent), zdravotní postižení či znevýhodnění dítěte nedo­statečně zohledněné ve škole (8 procent) a špatná dostupnost spádové školy (4 procenta).

Podle analýzy ředitelé škol jako hlavní problémy domácí výuky udávají nižší množství kontaktů žáka s vrstevníky, méně podnětů žáka z jiného prostředí, než je rodina. Nebo to, že se u těchto dětí hůře rozvíjejí dovednosti týmové práce, pohyb v konkurenčním prostředí či komunikace.

Rodiče pak nejvíce narážejí na finanční náročnost domácí výuky, náročnost vyučovaných předmětů a na motivaci dítěte pracovat v domácím prostředí.

Největší podíl žáků v režimu domácí výuky je v druhém ročníku, a to 23 procent. V ostatních ročnících prvního stupně se podíl pohybuje kolem 14 procent, na druhém stupni je to převážně šest procent, přičemž s vyšším věkem dětí individuální vzdělávání ubývá.

O individuální vzdělávání musejí rodiče požádat ve své spádové škole nebo ve škole, kam bylo dítě přijato. Vzdělávající musí mít alespoň maturitu, pokud chce učit dítě prvního stupně. V případě druhého stupně je třeba mít vysokoškolské vzdělání v jakémkoli oboru. Žádost by měla obsahovat i vyjádření pedagogicko-psychologické poradny, načež je třeba domluvit se s ředitelem a učiteli na průběhu. Podle inspekce jsou žádosti zamítány zcela ojediněle.

Škola má pak povinnost mapovat, zda žák zvládá učivo, které má škola ve svém školním vzdělávacím programu. Většinou si učitel žáka přezkouší buď každé čtvrtletí, nebo pololetí. Pokud by se ukázala domácí výuka jako nedostatečná, ředitel by měl rozhodnout o jejím zrušení.