Článek
Vzpomínky, které nejdou vytěsnit a zároveň je třeba je připomínat, sdělovaly v rámci setkání k 77. výročí transportu Akb z Českých Budějovic do Terezína. Ve vlacích bylo v dubnu 1942 991 lidí a domů se vrátilo po válce jen 31.
„Když jsme šli na vlak, někteří lidé plakali, někteří se nebáli nám zamávat a povzbudit nás a někteří se schovávali za záclonou,“ vzpomínala na cestu z Protivína k českobudějovickému transportu Hana Tvrzká.
Té bylo v té době čtrnáct let. Nikdo prý nevěděl, co je v koncentračním táboře čeká. „Od této chvíle jsem se stala číslem Akb 385. V Terezíně jsem bydlela s maminkou a po otevření ghetta jsme se vídaly i s tatínkem. Byli jsme tam do prosince 1943, pak nás nahnali do dobytčích vagonů a poslali na východ,“ konstatovala Tvrzká.
Její rodina tak putovala do tábora smrti v Osvětimi. „Tam jsem přestala být číslem Akb 385 a stala se číslem 73685, které je nyní svědkem prožitých hrůz na mém předloktí,“ ukazovala ruku posluchačům Tvrzká. Zdůraznila, že nejhorší pohled byl na stoupající kouř z krematorií. „S maminkou jsme jako zázrakem prošly několika selekcemi, poslední před obávaným doktorem Mengelem,“ vysvětlila pamětnice.
Když se vrátila v sedmnácti letech domů do Protivína, měla pouhých 34,5 kilogramu a válku nepřežilo asi šedesát členů její rodiny.
„Za svobodu se musí bojovat“
Alena Popperová uvedla, že její dětství skončilo se zavedením protižidovských zákonů. Její rodiče zatklo na udání gestapo a zůstala sama se sestrou.
„Když jsme šly do transportu, bylo mi dvanáct let a sestře 10. Moje sestra sedí také tady s námi,“ oznámila za potlesku Popperová. Svoji matku prý po návratu z Terezína téměř nepoznala, byla ve zuboženém stavu a otec zahynul v Mauthausenu.
Obě ženy se shodovaly, že za svobodu se musí bojovat, a varovaly před extremistickými náladami ve společnosti. Mezi posluchači byli i někteří pozůstalí obětí z transportu. Mezi nimi také bývalý ministr kultury Daniel Herman.
„Od dětství jsem měl možnost se seznamovat s tím, co znamená zlo, nenávist a jak strašným zločinem je rasismus. I dnes jsou politici, pro které rozdělování a nálepkování je politickým programem. Musíme být na pozoru, protože svoboda není samozřejmostí,“ doplnil Herman.