Týrané děti se v Česku nikde pomoci nedovolaly, zjistila studie

Byly mezi nimi přímo oběti domácího násilí ze strany vlastních rodičů či jejich partnerů.

„Když se máma vrátila z práce, hned se dívala na vysvědčení a začala na mě křičet, proč mám trojku. Nadávala mi a pak mě chytla za vlasy a mlátila mě do hlavy,“ vypověděla jedna z účastnic kvalitativní studie Děti a násilí v blízkých vztazích, kterou zveřejnilo Výzkumné centrum domácího a genderově podmíněného násilí ReCeGe. Zúčastnilo se jí deset dospělých se zkušeností s násilím, které zažívali jako děti a kteří byli ochotni se pod podmínkou přísné anonymity svěřit.

„Nějak jsem se jí vysmekla a schoulila se na zemi, ale začala do mě kopat. Po nějaké době přestala, tak jsem se odplazila do rohu místnosti,“ uvedla dnes dvacetiletá žena, která má za sebou pokus o sebevraždu a hospitalizaci na psychiatrii.

Jiné děti musely bezmocně přihlížet násilí mezi rodiči. „Můj táta táhl mámu za vlasy po zemi. Máma nad ním držela nůž, to dodnes nezapomenu. Situace, kdy nevíte, jestli je máma v takovém afektu, že něco udělá, fakt jsem si myslela, že ho zabije,“ vypověděla šestadvacetiletá žena, která vyrůstala jako jedináček v rodině, kde otec trpěl hraniční poruchou osobnosti a potyčky s matkou, při nichž došlo i na zbraně, byly na denním pořádku.

Jak upozorňují autorky studie, drtivá většina případů má společného jmenovatele: děti se prakticky nikde nedovolaly pomoci.

„Průzkum nám ukázal, že pro děti, u nichž doma dochází k násilí, je klíčová schopnost získat náhled na situaci a pochopení, že to není v pořádku a nemá se to dít,“ řekla Novinkám a Právu Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu Akademie věd, jedna z autorek výzkumu.

„Zároveň nám vyšlo, že se to v takové situaci nedaří. Všichni oslovení přišli do styku s více institucemi, které mohly toto násilí zastavit, jako je škola, policie či OSPOD, a prakticky se to nikdy nestalo,“ dodala Nyklová.

Děti berou násilné prostředí, ve kterém vyrůstají, jako běžnou věc, potvrzují i slova další respondentky, které je dnes čtyřiadvacet a od puberty ji agresivní otec fyzicky napadal.

„I v patnácti mi třeba nařezal na holou. Tehdy jsem si myslela, že to je vlastně asi normální, ale jednou jsem se svěřila kamarádce. Ta mi řekla, že ji rodiče nikdy neuhodili, a úplně jsem si říkala, že má divné rodiče. Pak jsem začala trošku pochybovat, že to vlastně úplně OK není,“ uvedla žena, která se se svými problémy svěřila nejprve školní psycholožce, pak i dalším psychologům a psychiatrovi.

Ani jeden z nich jí nepomohl, nekontaktoval úřady. Dívka se několikrát pokusila o sebevraždu. Dnes říká, že jí na psychiatrii dostatečně nepomohli. Ani soud, který rozvedl její rodiče, se o situaci dětí z jejich pohledu nezajímal.

„Ve všech těchto případech k násilí docházelo roky, a systém jej nikdy jako domácí násilí nevyhodnotil. Maximálně to bylo označeno za rozvodovou kauzu,“ podotkla Nyklová.

Výzkumné centrum ReCeGe vedle sondy do násilí páchaného na dětech představilo před několika dni také reprezentativní šetření o 1757 respondentech. Z něj vyplynulo, že drtivá většina násilí se odehrává mezi současnými a bývalými partnery. Téměř polovina (49 procent) lidí, kteří měli partnerský vztah, mají nějakou zkušenost s psychickým či fyzickým násilím ze strany partnera či partnerky, ukázala studie.

„Oba výzkumy nicméně jasně ukazují, že u naprosté většiny typů zejména kontaktního násilí se ho až výrazně více dopouštějí muži, a to jak na jiných mužích, tak na ženách. U fyzického a sexuálního násilí až z 93 procent,“ doplnila Nyklová.