Pafko: Zdvojnásobení přesčasů není rozumné

Jak vnímáte protest lékařů kvůli zdvojnásobení možné přesčasové práce na víc než 800 hodin za rok? Je to pře­hnané, nebo s tím souzníte?

Dívám se na to z nadhledu. Nepatřím již mezi ty, kteří noční služby slouží, ani mezi ty, kteří oněch 832 hodin přesčasů schválili. Myslím si však, že tolik přesčasových hodin není rozumná věc. Desetiletí jsem sloužil noční služby a vím dobře, co to je.

Kolega Martin Engel z lékařských odborů to řekl velmi správně. Jsou profese, kde musíte odpočívat. Jinak člověk škodí nejen sobě a své rodině, ale i pacientům.

O syndromu vyhoření by politiky mohli informovat psychologové a psychiatři. Nemůžete na to nahlížet tak, že ten člověk přece nepřetržitě nepracuje.

Vezměte si třeba profesionálního hasiče, který přijde večer do služby a do rána nevyjede, nehořelo. Byl ale připraven. Stejné je to se zdravotníky. Přece je platíme za to, aby byli připraveni, kdykoliv přijdeme s bolestmi, zraněním nebo teplotou.

Politici zdůrazňují, že jde o dobrovolné rozhodnutí, nikoliv povinnost.

Člověk, který mluví o dobrovolnosti, by měl vědět, že až dosud bylo povinných pouze 150 hodin přesčasové práce ročně. Zbytek do uvedených 416 hodin byl dobrovolný, po vzájemném souhlasu zaměstnavatele a zaměstnance.

Takže dobrovolnost není nic nového. Používat v tomto případě slovo „dobrovolně“ jako novum je podle mého názoru špatně. Přece jsme nebyli otroky!

Rozumím obavám mladých lékařů a lékařek, kteří mají malé děti, že bude záležet na řediteli daného zařízení, zda jim řekne: „Vy nechcete sloužit, kolegyně, kolego? Zákon to dovoluje. Tak si najděte jinou práci.“

A dá výpověď. Člověk se bojí a připravujeme tady prostředí, které si dobře pamatuji. Dobu, kdy jsme se báli „komunistické strany“. Soudruhu, nechápeš potřeby socialistické společnosti…

Obavě rozumím. Řada z nich by se ale jistě uchytila v soukromém sektoru. Anebo tomu tak není?

Soukromý sektor musí být přece také vázán zákonem. Nemysleme si, že zákony platí jen pro státní nemocnice, platí pro všechny obyvatele Česka. Druhá věc je, že soukromě můžete pracovat, jedině pokud jste vzdělaná a máte atestaci pro příslušný obor. Bez ní vám pojišťovna smlouvu nedá.

Rozdíl mezi medicínou a jinými povoláními je i v tom, že v medicíně musíte vystudovat vysokou školu, ale samostatně hned pracovat nemůžete. Dalších pět let pracujete pod dozorem či dohledem.

Na co může navýšení přes­časů v praxi narazit?

Jeden kalendářní rok má 8700 hodin. Mou povinností, dostanu-li plný úvazek, je odpracovat 2000 hodin.

Tedy pět pracovních dní po osmi hodinách týdně. Oddělení, které má nepřetržitý provoz, musí ale pokrýt všech 8700 hodin. Úvazky mi pokryjí jen dva tisíce, takže je tam rozdíl asi 6700 hodin, které musí někdo odsloužit. Nepočítám svátky a dovolené.

Na spravedlivé rozdělení maxima přesčasů, které teď uzákonili, byste ale potřebovala více než osm lidí v plném úvazku za předpokladu, že slouží pouze jeden. Jenže i v malých nemocnicích se slouží ve dvou, jeden mladší a druhý zkušenější, starší lékař.

Většina menších nemocnic ale nemá 16 chirurgů, gynekologů, pediatrů, očních lékařů a dalších. Je to naprosto nereálné. Můžete jim zvednout počty hodin, je to nejjednodušší cesta, ale to nejde, jsme v Evropě. Musíme zdravotní péči centralizovat.

Jak ale naložit s tím, že je zdravotnictví z velké části postaveno na ženách, které chtějí mít děti?

Na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy jsem si nechal v 90. letech zjistit, jak je to se zastoupením mužů a žen ve studiu všeobecného lékařství. Tehdy byl podíl mužů okolo 45 procent z celkového počtu studentů.

Přibližně od roku 2000 se zastoupení mužů začalo snižovat a v současné době se jejich zastoupení pohybuje pod hranicí 30 procent. Dvě třetiny absolventů lékařské fakulty jsou ženy. Spojit těhotenství a péči o děti s dvojnásobným počtem přesčasových hodin je málo reálné.

Ovlivní navýšení přesčasové práce zájem žen o stu­dium všeobecného lékařství?

Jsou tři možnosti. Buď se budou věnovat práci a plnit přesčasovou normu, nebo se věnovat dětem, anebo – a to jen ženy hrdinky – obojímu. Zdravotní péče je potřebná, musíte se o ni postarat, ale zdravotníci jsou taky jen lidi. Jde o tuto generaci a cest, jak to upravit, je více.

Dnes se na lékařských fakultách promuje v přibližně 25 letech, atestuje se až v třiceti. Když jsem dělal před lety dotazník, tak část mladých lékařek uvedla, že postgraduální vzdělávání a těhotenství s porodem se nedají spojit.

Chceme, aby měly mladé ženy přirozeně biologicky děti, nebo chceme, aby je měly až po třicítce, nebo aby je neměly vůbec?