Oxana studuje, pracuje a pomáhá jako dobrovolnice

„Musela jsem prostě něco dělat, a ne pouze sedět s rukama v klíně,“ říká.

Do Brna přišla s rodiči, když jí bylo třináct. Do své domoviny se pravidelně vracela, ostatně za dědou, tetou a dalšími příbuznými se po koronavirových restrikcích chystala i na nadcházející Velikonoce. Místo toho ale slouží dvanáctihodinové směny jako dobrovolnice a smiřuje se s tím, že své příbuzné ještě dlouhou dobu neuvidí.

„Když Rusové zaútočili, maminka mi to hned ráno napsala, ani jsem tomu nevěřila. Okamžitě jsem kontaktovala příbuzné a kamarády na Ukrajině, ani oni si to nedokázali představit, natož my tady. Hned jsme se zapojili do humanitární pomoci, a když jsem viděla, že se hledají dobrovolníci do Asistenčního centra, rychle jsem se přihlásila,“ popsala Právu Lyesková.

Její práce je psychicky nesmírně náročná, krajané prchající před válkou se totiž hned při zjištění, že je také Ukrajinka, svěřují se svými osudy.

„Ptají se, odkud jsem, povídají sami od sebe. Zrovna v sobotu tam byly dvě paní okolo padesátky, které byly úplně špatné z toho, že by měly ve svém věku znovu začínat úplně od nuly, navíc v zemi, jejíž jazyk neznají. Je to náročné, ale bylo by pro mě horší nic nedělat. Takto jsem součástí událostí, ačkoli pořád nemůžu věřit, že se to skutečně děje,“ přiznala. Přicházející lidé jsou často unavení, zmatení a drtivá většina z nich se kromě svého rodného jazyka nijak jinak nedorozumí. I proto je práce tlumočníků neocenitelná.

„Dostávají třeba české SIM karty do telefonu. Ale někteří vůbec netušili, proč to vlastně dostávají. Další mají starost, jak budou jíst, a sháněli se po nákupu hrnců,“ vypočetla Lyesková.

Její příbuzní bydlí v centrální části Ukrajiny. „Každý den si voláme. Prvních pár dní po invazi byli schovaní, teď už chodí do práce. Bydlí na vesnici, kterou válka nezasáhla. Odjet nechtějí, děda má 82 let a řekl, že se ani nehne. Teta neodjede bez sestřenky a ta zas neodjede bez manžela, který je v domobraně,“ usmála se při vzpomínce na příbuzné.

Skloubit práci projektantky ve stavební firmě, studium a ještě pomoc v Asistenčním centru není lehké. „Je to náročné časově i psychicky, ale budu pomáhat, jak dlouho to jen půjde,“ zdůraznila závěrem.