Otřesné podmínky na plzeňských ubytovnách: štěnice, špína i placení nájmu sexem

Zchátralá budova Na Sklárně leží nedaleko plzeňské teplárny a seřaďovacího vlakového nádraží, kolem jsou hromady pohozených věcí. Na chodbě je cítit vtíravý cigaretový kouř. Třicetiletá Alice jde zrovna věšet prádlo. „Nejraději bych byla jinde. Ale hrozilo mi, že s holčičkami skončím na ulici,“ vysvětluje dvojnásobná matka.

Do malého pokoje se vejde jen nejnutnější nábytek: jedna postel, skříně, stůl a židle. „Ani nemám kam dát stromek,“ posteskne si.

V prostorách jsou štěnice i švábi. Sociální zařízení a kuchyňku sdílejí všichni obyvatelé. Měsíčně Alice zaplatí za nájem 16 500 korun. „Beru dávky, práci nemůžu sehnat. Když někde řeknu, že mám malé děti a jsem cikánka, nechtějí mě,“ popisuje.

Na ubytovně neskončila poprvé. Předchozí zázemí bylo ale ještě horší. „Majitel mi nabízel, abych mu nájem platila sexem, to jsem odmítla,“ dodává.

V žalostných podmínkách žijí také lidé na ubytovně v Borské ulici nedaleko průmyslové zóny. Z frekventované silnice je dovnitř slyšet hluk. Ve špeluňce s mřížemi na oknech zrovna Erika připravuje své dceři jídlo. „Je to strašný. Štěnice máme úplně všude, včetně oblečení. Většina lidí tady fetuje,“ stěžuje si.

O holčičku má strach, proto ji všude doprovází. „Nepustím ji samotnou ani do sprchy nebo na záchod, jsou společný. Hygiena je úplná katastrofa, všude špína a smrad,“ líčí. Zázemí místy připomíná squat. „A to platím dvanáct a půl tisíce,“ zlobí se.

Muž, jenž se redakci do telefonu představuje jako majitel objektu, má odlišný názor. „Jsme ještě levní. Jděte se podívat jinam, nahoře nad námi nejsou ani okna,“ vybízí.

Tvrdí, že prostory udržují a pravidelně dezinfikují. „Štěnice máme, nebudu lhát. Lidi tady fetujou, to je taky pravda. Ale denně uklízíme. Sbíráme stříkačky, aby se nedostaly k dětem,“ popisuje muž.

Před několika měsíci k nim údajně zavítala hygiena. „Za deset minut po kontrole byl všude zase bordel. Ty lidi si ničeho neváží a všechno zničí. Vždyť jsou tady jako v bavlnce,“ říká.

Vlastníky budovy Na Sklárně se redakci nepodařilo sehnat.

Zmíněné ubytovny patří podle ředitele neziskové organizace Ponton Ľubomíra Luptáka k nejhorším ve městě. Řadí se k takzvaným chudinským.

„Převažují v nich vícečetné romské rodiny, které jsou na standardním trhu často diskriminovány, senioři, lidé se zdravotními problémy nebo na hraně bezdomovectví. Odtud už nemají moc šancí se dostat jinam,“ podotýká.

Pracovníci Pontonu provádějí rozsáhlý průzkum ubytoven na území západočeské metropole, který financuje město. Zatím jich zmapovali zhruba sto, přičemž v drtivé většině z nich žijí i děti. „Celkový počet osob činí podle našich konzervativních odhadů pět a půl tisíce. Chudých, o kterých už jsme mluvili, je asi dvanáct set,“ pokračuje.

Z terénního šetření vyplývá, že majitelé uvedených zařízení dodržují bezpečnostní a hygienická pravidla jen naoko. „Platba není za pokoj, nýbrž za osobu. Průměrná částka činí šest tisíc korun, nezřídka je stejná i za děti. Určití majitelé si nechávají platit sexem se ženami nebo mladšími děvčaty,“ upozorňuje.

Popsané prostředí dopadá zejména na děti. „I kdyby chtěly, nemají jak a kde si udělat v klidu ani úkoly. V místnosti se tísní třeba osm lidí, každý dělá něco jiného. Dohromady to tvoří totální chaos a hluk,“ nastiňuje ředitel neziskové organizace.

Rodiče mají často pouze základní vzdělání. Vyhlídky, že by jejich potomci získali vyšší kvalifikaci, jsou bohužel mizivé. „S dětmi pracujeme a snažíme se o změnu. Na ubytovně se ovšem učí vzorcům života v sociálním vyloučení. Řetězy, které je na daném místě drží, se pak složitě protínají,“ přiznává.

Druhou skupinou ubytoven jsou dělnické, které se však v poslední době částečně proměnily na uprchlické. Žije na nich přibližně 3000 Ukrajinců. „Pro majitele je to výhodnější. Nájmy jsou opět enormní,“ připomíná Lupták.

Například samoživitelka se dvěma dětmi musí uhradit 19 500 korun. Žena vydělává asi 23 tisíc. „Na rozdíl od české populace nemá nárok na příspěvek nebo doplatek na bydlení,“ porovnává šéf Pontonu.

Ubytovatelé jsou často úzce propojení s pracovními agenturami. „Obchodníci s chudobou dojí svoje ovečky velmi kreativně a bez skrupulí. Lidé si nesmí prát na pokoji, jinak dostanou pokutu. Platí zvlášť za sprchu a podobně,“ sděluje Lupták.

Podle něj pouze represivní opatření, jako třeba kontroly, nestačí. Důležité je také vytvářet více sociálních bytů, spolupracovat se slušnými pronajímateli či zvýšit počet strážníků v citovaných místech. „Klíčové je regulovat pracovní agentury,“ uzavírá.

S jeho názorem souhlasí plzeňský primátor Roman Zarzycký (ANO). „Téma jsem zrovna před týdnem probíral s našimi poslanci. Zařízení jsou v soukromých rukách a my na ně nemáme příliš velké páky. Můžeme tam ale poslat kontrolu, hygienu nebo policii, nicméně kompetence města jsou omezené,“ říká.

Za posledních šest měsíců neví ani o jednom případu, kdy by došlo k závažnému pochybení. Radní pro bytovou oblast Světlana Budková (STAN) doplňuje, že Plzeň připravuje další sociální byty. V současnosti jich má zhruba 70, v následujících osmnácti měsících se počet znásobí. V roce 2050 by jich mělo být až 850.