Článek
Co dělal Josef Šárka v listopadu 1939?
Bylo mu 21 let. Do Prahy přišel studovat z jižních Čech a ubytování dostal na Hlávkově koleji. Tam byli v podstatě všechno chudí studenti s dobrým prospěchem. Napřed studoval medicínu, ale protože byl politicky angažovaný a hodně se zabýval historií, tak se rozhodl pro práva. Byl politicky angažován mezi demokratickými studenty jako agrární dorost.
Jaká byla jeho role při listopadových protestech?
Studenti šli nejprve demonstrovat 28. října a pak 15. listopadu na pohřeb Jana Opletala. Opletal byl jeho osobní přítel z kolejí a otec se stal jedním z hlavních organizátorů demonstrace 15. listopadu.
I náckové v koncentráku byli překvapení, že jsou čeští studenti takto morální
Dělali to chytře. Rozdělili se do různých skupin, aby tak oslovili co nejvíc Pražanů. On coby právník vedl lidi k právnické fakultě.
17. listopadu jej gestapo odvleklo s ostatními 1200 studenty?
Ano. Nejprve na Ruzyň, potom do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Jak to tam prožíval?
Hodně se snažili vzájemně si pomáhat, pomáhali i polským profesorům, kteří tam byli zavření. Protože nebyli určeni přímo k vyhlazení, byli vlastně rukojmí, tak měli trošičku lepší situaci. Mohli například dostávat balíčky od rodičů a díky tomu pomáhat ostatním.
Vytvořili tam něco, co tam nebylo, protože v koncentráku se bojovalo o život. Oni ale dávali takto příklad ostatním. I ti náckové z toho byli překvapení, že jsou čeští studenti takto morální. Třeba se ani neúčastnili toho, když měli někoho na apelplacu nahánět k smrti.
Co dělal potom?
Z koncentráku byl propuštěn v lednu 1942 jako jeden z posledních a vstoupil do odboje. Na konci války krátce bojoval jako partyzán, poté pracoval jako úředník, během čehož v roce 1946 dokončil studia.
Po únorovém převratu se většina vězněných studentů dostala do potíží, ale nadále si pomáhali
Sdružení politických vězňů bylo velmi brzy kompromitováno. Komunisté razili teorii, že kdo opravdu pomáhal studentům v koncentráku, byli právě oni. Ale to není pravda, protože komunisté měli přímo ze Sovětského svazu zákaz. Oni měli kolaborovat s Němci.
To se taky moc neví, ale v souvislosti s paktem Molotov–Ribbentrop byl příkaz, že nemají bojovat proti Němcům, že země Západu se vzájemně zničí samy. A třeba ani španělští komunisté nebyli ochotni bojovat v boji o Anglii.
Jak na ně doléhal poválečný vývoj?
Mysleli si, že vstoupí do společnosti, ve které budou budovat zemi s tím, že mají zkušenosti, že dostudují a budou vytvářet nějaké hodnoty. K tomu se nedostali. Velmi brzy si uvědomovali, že tady komunistická strana přebírá postupně moc. Byli bezmocní, ale snažili se dělat, co mohli.
Jejich úkolem bylo pomáhat bývalým vězňům. Vzájemně si vypomáhali, když se dostali do potíží. A většina se po únorovém převratu do potíží skutečně dostala.
Vytvářeli i aktivní odpor proti totalitarismu. Zažili ho za Němců a najednou si uvědomili, že to tady začíná znovu, akorát v rudé barvě.
Když mě pouštěli z vězení v Ruzyni, čekal tam na mě otec s kolegy z koncentráku, kteří si taky přišli vyzvednout děti
A to oni věděli z koncentračního tábora, protože tam měli hlavní slovo rudí. To málokdo ví, že v té organizaci Němců byli komunisté velmi důležití. Oni nebyli nepřátelé a částečně i rozhodovali o tom, kdo půjde napravo a kdo nalevo.
Co se dělo po roce 1968?
Po roce 1968 přemýšleli, jak dál, jak ten režim narušit. V jejich čele stanul doktor Jandečka, který se zasloužil už v roce 1945 o celosvětové uznání Mezinárodního dne studentstva. Byl pak vězněn zároveň s Miladou Horákovou, ale jako jeden z mála nikdy nic nepodepsal, čímž si zachránil život, jinak by patřil k popraveným.
A tento Jandečka byl znova v 60. letech zavřen (snažil se o obnovu křesťanskodemokratické strany) a stal se symbolem bývalých studentů, autentických politických vězňů, kteří se nenechali vládnoucí mocí zkorumpovat. Nutno dodat, že spousta jich dělala kariéru bez problémů, zkrátka s režimem kolaborovala. Ale zvláštní bylo, že i třeba Antonín Zápotocký, který byl s nimi zavřený v koncentráku, udržoval s nimi určitou sounáležitost, takže když opravdu o něco šlo, tak nějak spolu komunikovali. V tomto smyslu cítili na rozdíl od ostatních, že se mají na koho obrátit.
Jak jste tu dobu prožívala vy?
Také jsem odporovala. Když mi v roce 1966 bylo sedmnáct, šla jsem 1. května do demonstrace. O té se také pořád moc nemluví, ale byla mohutná. Tehdy bylo zavřeno 120 demonstrantů natvrdo. A když mě pouštěli z vězení v Ruzyni, čekal tam na mě můj otec a byl tam společně s kolegy z koncentráku, kteří si taky přišli vyzvednout své děti. Takže jsme oba prošli Ruzyní.
Byla to tehdy velká demonstrace, kdy jsme šli s českými vlajkami v ruce na Hrad, než nás pozavírali. To samé pak udělal otec v roce 1989. Na Albertově pronesl řeč, postavil se do čela studentů a s českou vlajkou šel s nimi na vyšehradský hřbitov. Tou dobou už byl penzionovaný, protože po roce 1967 měl takové potíže, že nemohl v podstatě nikde pracovat.
Jak se ale objevil na Albertově?
Po celou dobu si udržoval kontakty se svými kolegy a akademiky. Vězni z roku 1939 chtěli něco na to 50. výročí udělat, velmi se na to připravovali. Byla to pro ně samozřejmost. Ale jak říkal můj otec, s penzisty se těžko dělá revoluce. Ale i když už mu bylo 71, vzal to na sebe a na Albertově se zjevil jako duch svatý, řekl tu svoji výzvu, kterou si opravdu připravil.
Dodnes ji považuju za geniální, protože sdělila několika údernými slovy vše podstatné. Je to v podstatě program generace první republiky, která vyrostla s hodnotami demokracie, svobody, sociálního práva.
A když člověk pozoruje, jak ti studenti mezi sebou diskutovali, uvědomí si, že to byla ta kultura, kterou si zase přejeme, po které toužíme.