Olomoučtí zubři odcestovali do Berlína. Odtamtud odletí do Baku a pak je vypustí do volné přírody

První zubry olomoucká zoo podle ní získala v roce 1973 ze zubří obory ve slovenských. Topoľčiankách, která se roce 1959 stala hned po Polsku druhým největším chovatelem zubrů na světě. V roce 1986 ale chov zubrů v olomoucké zahradě ustal. „Jeho znovuvzkříšení se pojí až s rokem 2013, od té doby se u nás narodilo 17 mláďat,“ uvedla mluvčí.

Domovinou zubra evropského byla Evropa a část Asie. Lov a devastace přirozeného prostředí ho však přivedly na hranici vymření. Ze tří geografických poddruhů (evropský, kavkazský a karpatský) se před vyhubením podařilo zachránit pouze poddruh evropský.

I ten byl však počátkem 20. století v přírodě vyhuben. V té době se naštěstí nacházelo několik zvířat u soukromých chovatelů. V roce 1925, kdy započalo jednání o záchraně zubrů, zůstávalo naživu cca 60 jedinců. Mezinárodní chov v oborách a zoologických zahradách vyústil v letech 1952 až 1966 k návratu zubrů v rámci repatriace do Bělověžského pralesa. „V té době už pro ně skýtal bezpečný domov, nikoliv hrozbu, kdy byl vyhledávanou lokalitou lovu místních panovníků,“ podotkla Gronská.

Postupně narůstal počet zvířat ve volné přírodě. V roce 2016 celkový počet zubrů dosahoval již 6573 jedinců, z toho 4472 žilo ve volné přírodě. Největší stáda v současnosti žijí v Polsku v části Bělověžského pralesa. Zubr evropský je nejen přísně chráněným zvířetem, ale zasloužil se i o vytvoření první Mezinárodní plemenné knihy, která eviduje čistokrevná zvířata s případným využitím pro chov. V současné době dochází k repatriaci tohoto druhu i v dalších zemích Evropy a Asie. Ve vojenském prostoru v Milovicích byla také vypuštěna skupina zubrů, která se tu i rozmnožuje.

Zubr je největším savcem Evropy, samci dosahují hmotnosti až 920 kg, samice až o polovinu méně. V zajetí se může dožít v průměru až 26 let.