Článek
„Bylo to hodně impulzivní rozhodnutí. I když jsem dlouhodobě počítal s tím, že válka bude, stejně jsem si, když to začalo, říkal jako vážně? Nechtěl jen tak sedět na zadku a nic nedělat. Jeden kamarád sehnal auto, já zaplatil benzín, spolužák Kuba sehnal léky a nějakou hygienu a jeli jsme,“ vypráví Standa.
První cesta byla o nejistotě, ale i naivitě. „Hurá akce, při které se pomohlo, ale já chtěl dostát i svému studiu a něco natočit. Vůbec jsem si neuvědomil, že bych měl řešit akreditaci, že jsou takzvané komandantské hodiny, kdy je zákaz vycházení a tak podobně,“ usmívá se s odstupem času Standa, který se nebojí jezdit až k těsné blízkosti frontových linií.
Za více než tři roky ale vidí, že ochota pomáhat slábne a někteří otevřeně hovoří o únavě z války. „My že jsme unaveni válkou? Nám na hlavu nic nepadá, nemusíme se bát, jestli v noci nepřilétne raketa, nebo dron. Žijeme i přes neustálé remcání pohodlné životy. Spousta lidí mi vyčítala proč nepomáhám u nás, v Česku. Jenže my nejsme napadeni válečnou agresí,“ říká.
„Před třemi lety by dali všechno, aby to skončilo“
„Vídám dnes a denně zástupy s kelímkem z drahé kavárny. Někteří tací mi říkali, že chtějí pomáhat, ale nevědí jak. Když jsem jim nabídnul dobrovolnickou činnost, odmítli. Když jsem jim nabídl odkazy, kam můžou poslat peníze, odmítli. Oni nechtějí pomoct. Chtějí jen říct, že by chtěli pomoct,“ dodává lehce roztrpčeně s tím, že podobné jednání nechápe.
„Kdyby každý jednu tu drahou kávu měsíčně vynechal, mohl by těch pár korun poslat na pomoc. Před třemi roky by všichni dali všechno, aby to skončilo. Teď se tam pořád střílí, pořád tam umírají civilisté, hasiči i vojáci, ale ochota pomáhat je menší.“

Dobrovolník Stanislav s nápisem za zády, který hanlivým způsobem posílá Rusy do patřičných míst
Při své poslední cestě opět doprovázel dobrovolnici Lesyu Kopchuk. Ukrajinku, která v Česku žije desítky let, ale od začátku války minimálně jednou měsíčně vozí potřebnou pomoc až přímo k frontovým liniím. Založila spolek Spark pro pomoc ženám proti válečné agresi a buduje nedaleko Kyjeva centrum pomoci ženám, které prošly válečným zajetím.
„S Lesyou jezdíme opakovaně. Nyní se podařilo získat peníze a na místě koupit malý bagr, který poslouží vojákům a pomůže jim nejen vykopávat ochranné linie, ale i s demolicí těžce poničených domů. Dobrovolnická podpora bude vždy důležitá, stát není všemocný,“ vysvětluje Standa. Sám jako student posílá měsíčně na sbírku na Donio alespoň pár stokorun, a to i přes to, že lidem na Ukrajině pomáhá i přímo svojí účastí.
Strach si nepřipouští
Během cest si strach nepřipouští, ale ví, že se může stát cokoliv. „Viděl jsem létat šáhedy (drony íránské výroby, pozn. red.), slyšel výbuchy, střelbu. Viděl jsem města srovnaná se zemí. Ale nepřipouštím si to. Nemám ještě rodinu, kdybych ji měl, asi bych se choval jinak. Nyní ale dělám to, co mohu, a tím je pomoc lidem na Ukrajině. Těm, kteří to nevzdali a každý den jsou v ohrožení života. Nebudu spekulovat, jestli by Rus mohl jít dále, nebo ne, ale každý, kdo slyšel nebo zažil rok 1968, asi tuší, co tato země dovede,“ vysvětluje svůj postoj dobrovolník Standa.