Odpor proti okupaci očima historika Tůmy: Oběti z roku 1969 dostaly smysl za 20 let

Režim výrazně přitvrzoval. Nejen v politice, ale i v rétorice. Husák v dubnu, kdy byl zvolen do čela KSČ, smířlivě sliboval, co všechno se Sověty vyjedná. Před srpnem už hřímal, že jestli se někdo o něco pokusí na ulici, smetou to, ať to stojí, co to stojí.

Média o událostech informovala velmi tendenčně. Zamlčovala úplně násilí a brutalitu ze strany pořádkových sil. Naopak lživě tvrdila, že demonstranti v ulicích stříleli, a tudíž mají na svědomí oběti na životech.

Podle médií byly demonstrace organizovány, roli měli hrát západní cizinci. Média se snažila ukázat, že demonstranti jsou zejména nezletilí, chuligáni a kriminální živly. Podrobněji referovala až po potlačení demonstrací s triumfálním titulkem „Kontrarevoluční síly poraženy v otevřeném střet­nutí“.

Velice důkladně. Nasazena byla policie, Lidové milice, ale i jednotky armády. Od jara byly organizovány speciální jednotky na potlačování nepokojů. Režim se řídil zkušenostmi z Polska, odtud se také dovážela výstroj: dlouhé obušky, štíty apod. V milicích a armádě probíhal také výběr na základě politické spolehlivosti.

Vytvářely se zvláštní komise, které sledovaly vývoj z hodiny na hodinu. Z četby dokumentů máte dojem, jako by se připravovali na občanskou válku. V jednom se třeba uvádí, že na obranu ministerstva vnitra nestačí šest obrněných transportérů, ale dvanáct.

Byl to test akceschopnosti nového vedení, které Moskvě i domácím zastáncům tvrdé linie muselo ukázat, že si umí poradit. A možná především chtěli udělit společnosti lekci.

Jejich nasazení se vůbec nechystalo. Z pozice Moskvy bylo mnohem lepší, když špinavou práci odvedl československý režim a pro zahraničí se tvářit, že Sověti se nevměšují.

Zážitek ze srpna ’68 byl ve společnosti stále živý, zvláště zážitek celospolečenského odporu proti okupaci, který navíc, zdálo se, měl aspoň částečný úspěch – odvlečení českoslovenští politici se vrátili do země i do svých pozic.

Silnou podporu měli i po srp­nu: demonstrace, petice, studentské stávky, různé akce uměleckých svazů, odborů, některá média. Dubček, Smrkovský a další byli mezi Skyllou a Charybdou; mezi Moskvou se sílícími konzervativci a národem, který stále žil v naději, že Sověti odtáhnou. Husák a mnozí další z vedení KSČ, kteří ještě v srpnu odmítli okupaci, si ale mezitím zanalyzovali, že musí v zájmu své kariéry se Sověty vyjít a situaci normalizovat.

Zlom znamenal Dubčekův pád v dubnu, kdy sám rezignoval. To přineslo velkou dez­iluzi.

Když potenciál společenského odporu nebyl využit na jaře, skýtalo příští příležitost projevit názory a nesouhlas s nastupující normalizací blížící se výročí intervence. Kolovaly letáky, výzvy bojkotovat dopravu, nechodit do restaurací, kin či divadel, nechodit nakupovat, nosit trikolóru, vzpomenout obětí srpna ’68.

Byla to jedna z rozbušek, jež uvolnila společenskou energii. Po vítězném zápase se SSSR lidé spontánně vyšli do ulic. Oslava se nutně proměnila v politické protesty: „Dostali čtyři branky, neměli sebou tanky“ nebo „Samopalem góly nenastřílíš“.

Už tehdy na spoustě míst docházelo k různým incidentům, zapalování sovětských vozidel apod. V Ústí nad Labem, Jaroměři. V Mladé Boleslavi házeli lidé kamením na sovětská kasárna a Sověti reagovali střelbou do vzduchu.

Těžko říct, co se jim tehdy honilo hlavou. U předchozích demonstrací v říjnu, listopadu či březnu sem tam někdo dostal obuškem nebo byl zadržen, třeba až na 48 hodin. S nějakým nebezpečím lidé počítat museli. Ale s tak masivním násilím asi ne.

Protesty zprvu začaly klidně. V Liberci a Brně například lidé nejprve pokládali svíčky a květiny k uctění obětí invaze, ty se ale za asistence policie odklízely. To občany popudilo.

Ale to naštvání v nich bylo i tak a mnozí byli i připravení na střety. Někteří chodili na demonstrace s motocyklistickými helmami nebo s namočenými kapesníky kvůli slznému plynu. A jakmile začnou létat granáty se slzným plynem, začnou létat i dlažební kostky a kameny…

Do protestů se nejvíc zapojovali mladí lidé, jak už tomu bývá. Žili ještě euforií z odporu v roce ’68. Mezi zatčenými bylo nejvíc mladých dělníků a učňů pod 25 let. Studenti mezi nimi tolik nebyli. I proto, že byly prázdniny a dalo se ještě relativně cestovat na západ.

První výstřel padl už 19. 8. u sochy sv. Václava, jež byla ústředním místem piety za oběti okupace a symbolickým místem střetu s režimem. Lidé se zde scházeli už od 16. srpna.

Dopoledne 20. 8. už náměstí pořádkové síly dost obtížně vyklízely. Srážky se poté přenesly do ulic na pomezí Starého a Nového Města. Lidé se i snažili stavět jakési barikády. Večer se do lidí střílelo a dva mrtví byli už tehdy. Obětem bylo 17 a 18 let. V Praze se objevily v ulicích nejen transportéry, ale i tanky.

To se nikdy nevyšetřilo. Je zjevné, že stříleli hlavně milicionáři. Ti dostali ostrou munici, přitom na zásah podobného typu nebyli vycvičeni, vystrojeni ani mentálně připraveni. Policisté měli výcvik a lepší vedení. Vojáci náboje neměli, což i demonstrantům ukazovali, a většinou zasahovali zdrženlivě či liknavě.

To už probíhalo v celostátním měřítku. Lidé nosili trikolóry, černé stužky, bojkotovali městskou dopravu, nechodili nakupovat a opravdu klesl maloobchodní obrat pod 50 procent.

Václavák byl plný už kolem poledne, což režim překvapilo, očekával eskalaci až po skončení ranní směny. Na chvíli demonstranti obsadili prostor kolem sochy, policisté ustoupili. Pak ale zaútočili s použitím vrhačů granátů se slzným plynem a vodních děl. Demonstranti byli vytlačeni do okolních ulic a srážky se přenesly do celé oblasti širšího centra.

Největší srážky byly později kolem Tylova náměstí, kde jako součást barikády byla použita i tramvaj. Tam se střílelo a byli to opět milicionáři. Tam byl smrtelně raněn 14letý Bohumil Siřínek, třetí zastřelený v Praze. Až večer nasazení tankového pluku davy rozptýlilo.

Jen v Praze bylo od 16. 8. zatčeno na dva tisíce lidí. Zatčení byli biti, trýzněni, ať už při zatýkání, nebo na odděleních VB. Možná se to vyhrotilo i tím, že občas i ti policisté dostali dlažební kostkou.

V Brně to byly možná desetitisíce lidí. To se dá odhadovat jen přibližně, i tam se srážky přelévaly v různých částech města. V Liberci byly srážky velmi intenzivní. I v Karlových Varech přerostly demonstrace v násilné incidenty. Naopak v Ústí zase předseda krajského výboru dlouho odmítal dát požadavek na zákrok po­licie.

Demonstrovalo se, někde i 22. srpna, v Gottwaldově, Opavě, Havířově a jinde. Nepříliš silné demonstrace byly v Plzni, v Budějovicích, v Ostravě.

V Praze tři a v Brně dva mrtví. Následkem střelby bylo oficiálně zraněno na 35 lidí. Ale někteří se nenechali ošetřit v nemocnici, tak o nich nemáme záznamy.

Úřední dokumenty si stěžovaly na medicínský personál. Když tam přivezli potlučeného milicio­náře, sestry a doktoři ho údajně odmítali ošetřit nebo jej slovně napadali… Což bezpochyby souvisí s množstvím raněných a potlučených demonstrantů.

V nemocnicích také ukrývali raněné demonstranty nebo upravovali dokumentaci. Jednomu z mužů, kteří dopravili v Brně do nemocnice smrtelně postřelenou Danuši Muzikářovou, lékař na příjmu doporučil, aby okamžitě zmizel a nezapsal jeho jméno. Policie pak opravdu osoby, které Muzikářovou do nemocnice přivezly, hledala, ale nepodařilo se je identifikovat.

Pro některé milicionáře to psychologicky mohla být odveta za celý rok ’68, protože se tehdy cítili společensky ostrakizovaní. Ale spíš to bylo ze zmatku. Vinen je ten, kdo jim dal ostrou munici a nevycvičené je do ulic poslal, tedy vedení KSČ.

Hned 22. 8. zasedalo předsednictvo Federálního shromáždění, které podle Ústavy mělo právo vydávat tzv. zákonná opatření předsednictva, když shromáždění nezasedalo. Ta měla zákonnou platnost až do nejbližší schůze Federálního shromáždění.

Předsednictvo nebylo svoláno regulérně, stalo se tak bez vědomí předsedy Dubčeka; dopravili jej do Prahy ze Slovenska, když schůze již běžela. Předsednictvo nebylo ani usnášeníschopné, chyběli někteří členové. Ani to Dubček nereklamoval. Po letech vysvětloval, že opatření podepsal, ale nehlasoval pro něj. Podle zápisu se však nikdo nezdržel, nikdo nebyl proti. To byla pro lidi poslední rána.

Prodlužovala zákonnou dobu vazby bez rozhodnutí soudu ze 48 hodin na tři týdny. Už 22. 8. by jinak museli propustit stovky lidí, které by ani nevyslechli. Jádro demonstrantů, skoro 3000 lidí, tedy mohli držet ve vězení týdny.

Zjednodušovalo to též soudní proceduru. Advokát byl připuštěn až k jednání, a ne už k předběžným úkonům. Bylo tam i zvýšení trestů za některé činy jako výtržnictví, urážka představitele státu apod. Jednodušším způsobem mohly být zrušeny společenské organizace, zastaveno vydávání periodických publikací. Bez souhlasu odborů mohli být lidé okamžitě vyhozeni ze zaměstnání, studenti ze škol. Byl to takový minimalizovaný výjimečný stav, který trval až do konce roku. Některá ustanovení byla pak převzata do normální legislativy.

Asi to bylo pro společnost to hlavní poselství celého výročí. Spousta lidí dostala přes hubu, byla zavřena, střetnutí v ulicích opravdu skončilo vítězstvím režimu a represivních sil.

Psychologicky byla velká rána, když 23. srpna na první stránce novin bylo zákonné opatření a pod ním byli podepsáni Dubček, Svoboda, Černík – tři ze čtyř symbolů pražského jara, kterým ještě lidé v ulicích provolávali slávu.

Bylo to rafinovaně postupné, nikoli naráz. V ústředním výboru strany to začalo záhy, ale masově až od 1970. Spousta lidí si představovala, že to bude trvat rok nebo dva a pak se to utiší. Ale bylo to ve skutečnosti pořád horší.

Ilustrativním modelem je Dubček. Napřed přestal být generálním tajemníkem, potom členem předsednictva ÚV KSČ a předsedou Federálního shromáždění, poté i členem ÚV. Byl poslán do Turecka jako velvyslanec, za pár měsíců odvolán a nakonec ho vyhodili ze strany.

Ve straně bylo skoro půl milionu lidí ukončeno členství. Někdy přišli o místo, vedoucí pozice, zhruba polovina novinářů skončila, i mnoho akademických pracovníků. Problémy měli i lidé na jiných pracovištích.

Je vlastně zvláštní, že to v roce ’69 svou roli nesehrálo, ale o dvacet let později už ano. Roli asi hrálo i to, že odkaz listopadu ’39, jakož obecně protinacistického odboje si režim vyhrazoval pro sebe. Sám sebe historicky legitimoval právě s odkazem na boj proti fašismu. I když s listopadem ’39 neměli komunisté nic společného. Význam asi mělo i to, že Svaz vysokoškolských studentů byl zakázán už v červnu.

To je také zvláštní. On nebyl moc ve veřejném povědomí, psalo se o něm až mnohem později. Zato Opletalův pohřeb 15. listopadu se stal po 28. říjnu druhou velkou demonstrací proti německé okupaci. Jan Opletal se stal osobností spjatou s vyhlášením 17. listopadu jako mezinárodního dne studentstva. Sedláček zůstal opomenut podobně jako oběti srpna ’69.

I když k incidentům v ulicích docházelo i během demonstrací 28. října ’39, čistě statisticky obětí nebylo tolik. Což souvisí i s tím, že nejprve zasahovala pouze protektorátní policie. Teprve později, odpoledne, se v ulicích objevily i německé jednotky, jež postupovaly mnohem razantněji. V listopadu ’39 bylo ovšem popraveno devět studentských vůdců…

Hlavně tím, že se načas vytratily ze společenského povědomí. Ještě před 25 lety byste těžko hledal nějaké zmínky v mé­diích, letos jsou vnímány jako důležitý případ zločinného jednání režimu.

Zajímavé je i to vzepětí části společnosti, zvláště mladých lidí, bez jakéhokoli vedení, bez síly, která by to dokázala nějak využít.

Připadalo mi vždy zvláštní a smutné, že v srpnu ’69 bylo pět mrtvých a společnost to k žádnému dalšímu odporu nevyburcovalo. A v roce ’89 tady byl jeden údajný mrtvý, který ani mrtvý nebyl, a reakce byla obrovská – i když v roce ’89 bylo iniciačních momentů mnohem víc. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se ti mrtví ze srpna ’69 dočkali zadostiučinění a jejich oběť dostala smysl až o dvacet let později.