Článek
Tragédie v Hradci, před měsícem žák s pistolí v Rudolfově, loni útok dívky s nožem v Domažlicích. Co se to s dětmi děje?
Často je to vyvrcholení problémů ve vztazích mezi vrstevníky, ve školním prostředí, kdy nemají dlouhodobě naplňovanou potřebu přijetí a uznání a pak svoji frustraci obrací vůči společnosti.
Když se díváme na data FBI a jiná, tak se tam u útočníků často objevuje nevhodné zacházení v dětství, ať už je to fyzické či psychické týrání nebo zanedbávání. Jedná se tedy o narušené vztahy v rodině, ať už je to rozpad rodiny, alkoholismus nebo právě i emoční zanedbávání, kdy dítě nedostává péči a pozornost rodičů. To jde pak ruku v ruce s šikanou nebo nějakým vyčleněním ve vrstevnickém kolektivu.
Vešel do obchodu, zeptal se, kde mají nože, a zaútočil. Oběťmi jsou dvě prodavačky
Obecně je to fenomén spojený s nějakými dlouhodobě nenaplňovanými potřebami v oblasti vztahů.
V poslední době také děti často obrací agresi vůči sobě.
Ano. Ale u těch obtíží v přijetí a nějakém uznání pozice ve společnosti bývá častější agrese ven, kdy se jedinec přestává identifikovat jako součást dané společnosti.
Ale jistě, obtíže ve vztazích mohou vést i k tomu, že si to dítě i samo ublíží. Často se s tím setkáváme, když dítě cítí, že mu blízcí nerozumí, je osamělé nebo má pocit, že nezapadá a hledá řešení odchodem ze života.
Navyšují se tendence k agresivitě?
Doba není jednoduchá. Dlouhá izolace při pandemii určitě nepomohla zejména u dětí v kritickém období na druhém stupni základních škol, kdy potřebují vrstevnický kolektiv k dalšímu vývojovému posunu.
Tam, kde bylo rodinné zázemí dobré, si děti zas takové šrámy neodnášely. Ale mohl nastat souběh toho, že se jejich duševní zdraví a vnitřní pohoda mohly ještě více narušit.
A pandemie se asi na psychice rodičů taky podepsala.
Ještě nejsou kompletní data, ale bylo zřejmé, že v době sociální izolace stouplo domácí násilí. To se ví od různých organizací, které v těchto tématech pomáhají. Ekonomická krize a nejistota vedly k velikému tlaku na rodiče. A to i geopolitická situace, kterou někteří rodiče vnímají citlivěji. Jsme v takovém permanentním střehu a rodiče občas ztráceli sílu, když se jim zásadně proměnil život.
Čtvrtinu dětí z chudších rodin při distanční výuce doma nikdo neučil, zjistil průzkum
Pandemie i válka jsou kolektivní trauma a napáchaly velké škody. Vždycky je v takových situacích vyšší podíl lidí, kteří si odnášejí nějaký šrám. Vidíme, že se zvýšila četnost partnerského násilí, kdy muž zabije manželku, nebo opačně. To jsou fenomény, které jsme po pandemii viděli častěji než dříve.
V zahraničí se třeba ukazuje, že se zvyšuje agresivita řidičů. Po takových obdobích část společnosti zjednodušeně řečeno zcitliví vůči stresu. Lidé se snadněji rozčílí, jdou snáze do konfliktu, reagují impulsivněji.
Vedle toho se také během pandemie dostala elektronická média vesměs do rukou každého dítěte, což už je zkratka k přístupu na sítě, kde se lidé chovají ještě trochu jinak než v běžném kontaktu. Je to tak?
Sítě jsou zesilovač, je přes ně snazší ublížit. Napíšete někomu něco, co byste mu do očí neřekl.
Zároveň děti hledají inspiraci. Potřebují se identifikovat, být součástí nějaké komunity. Pro děti, které třeba nenašly přijetí ve své komunitě, je identifikace s násilníky nebo s lidmi, kteří jsou svým způsobem v populaci nezapomenutelní, protože udělali něco výjimečného, a to i třeba tragicky výjimečného, významná. Tito lidé se jim mohou stát vzorem.
Protože se jim nedařilo funkčně vstupovat do vztahu s druhými, tak za sebou chtějí zanechat nějakou stopu. Nechtějí být zapomenuti. Takové extrémní upozornění na sebe může být pro ně východiskem.
Zároveň sítě zahlcují mládež množstvím vjemů. Má i toto vliv?
Doba je spojená s tím, že máte obrovské množství nefiltrovaných podnětů a lidský mozek je přirozeně nastaven na vnímání hrozeb. Přetížení podněty a potenciálně znepokojujícími informacemi je obrovské.
To je další věc. Pokud jsou to citlivější, vnímavější děti, zajímají se o politické dění či vývoj klimatu, tak často docházejí k pocitu, že tu pro ně není budoucnost. Ke zvěstem o tom, co všechno je špatně, mají rychlý přístup a může to na ně doléhat velice těžce.
Lepší vztahy ve školách by české žáky vynesly mezi elitu
A zároveň to podnětové přetížení způsobuje stres. Děti jsou dnes mnohem více než předchozí generace vystavované stresu spojenému s informacemi. To platí i pro dospělé. Víme o mnoha hrozbách, o kterých bychom dříve nevěděli.
Doléhá na ně i tíseň z toho, že se nebudou mít tak, jako jejich rodiče?
Slyší na to, vnímají i třeba bytovou krizi. Záleží samozřejmě na věku. Ale pokud už odcházejí ze střední školy, tak o budoucí kariéře přemýšlejí. Říká se, že s umělou inteligencí spousta profesí zanikne, ale ještě nevíme, které to budou. I ta volba profesní dráhy je tedy těžší, než byla dříve.
Nejistot, které děti vidí, je relativně hodně. Mám dcery ve věku 18 a 16 let a ty říkají, že v jejich generaci nedosáhnou toho, co my, že by měly na samostatné bydlení v dohledné době. Zvažují, jestli si budou moci dovolit děti, nebo zda je vůbec budou chtít přivést do tohoto světa.
Mají pocit, že naše generace dosáhla nejvyšší míry blahobytu a oni už se budou mít jen hůř.
Je ten vzestup agrese světový trend, nebo je to u nás silnější, protože jsme měli zavřené školy snad nejdéle v Evropě? Anebo se tu významně podepsala tragédie na filozofické fakultě?
Řada útočníků se více či méně identifikuje s člověkem, který útočil dříve. Nechci říct, že se přímo inspirují, ale když někdo takto výjimečný čin ve stylu odplaty udělá, má to svůj vliv. U nás se to do té doby nikdy u mládeže nestalo. Když takový čin přijde, tak ti, kteří něco podobného zvažují, vědí, že už to někdo udělal. Nemusí to být přímo nápodoba, ale připuštění té možnosti a uvědomění si legitimizace takového řešení.
Agrese mívá původ v rodině, říká odbornice
Může být s mladými ještě hůř?
Generace dětí, která to v za covidu odnesla nejvíc, jde systémem. Roste a její problémy se mohou zhoršovat. Pro generace, které nastoupily do školy po covidu, už ta situace nebude tak dramatická. Ale musíme se opravdu dobře soustředit na tu nejvíce postiženou generaci těch, kteří byli na druhém stupni ZŠ.
Úplně nejvíc zasaženy byly děti, které v pandemii končily devátou třídu a nastupovaly do prvního ročníku na střední školu. Ty ani nemohly rituálně ukončit společenství základní školy. Často vůbec neměly formální rozlučku a nemohly si vytvořit nový kolektiv v nové škole.
Obecně je přechod na střední školu velká životní změna, ale ony neměly ty důležité momenty, které by jim pomohly situaci zvládnout. Těmto lidem je teď 19 až 20 let. Všechny tehdejší druhostupňové děti to odnesly hůře než ty mladší.
Budeme sklízet hrozny toho, že se dětem, které to potřebovaly, nedostala včasná podpora. Dlouhý čas strávený online, nejistota a nedostatek pozornosti v rodinách generují další děti, které mají sníženou odolnost. Mnoho evropských zemí mělo plán zotavení z pandemie třeba na pět let. My jsme nic takového neměli.
Potáhne se to tedy s touto generací i nadále?
Je možné jim terapeuticky pomoci, ale je třeba jim pomoc poskytnout včas. Problémem je, že nám chybí kapacity odborné péče pro mladé lidi. Když se podíváme na data Národního ústavu duševního zdraví z roku 2023, zjistilo se, že každý třetí deváťák by potřeboval odbornou pomoc. Ale my na to nemáme kapacity.
A když s tím zůstávají sami, tak se to každým rokem zhoršuje a s tímto odkladným účinkem to může vyústit v takový extrémní krok, jako je útok nožem nebo střelnou zbraní.
Proto je naprosto klíčová role školy a je dobře, že ministerstvo školství zavádí do rámcových vzdělávacích programů osobnostně-sociální výchovu. Víme, že když se u dětí podporují socioemoční dovednosti, tak to je opravdu největší ochranný faktor ve vztahu k duševnímu zdraví. Nejúčinnější prevence.
Psycholog: Děti na tom nejsou psychicky dobře, nevíme si s tím rady
