Očkování neodkládejte, radí odbornice

Vědělo se, že nás po covidu čeká sezona chřipky. Že to bude trvat tolik měsíců, ale nikdo příliš nečekal. Překvapila vás intenzita?

Celá sezona byla trošku atypická a je pravda, že byla delší, než jsme byli zvyklí. Je to dáno tím, že současně končila pandemie covidu. Dva roky jsme žili v úplně jiném režimu a podle mě se do toho promítla i protiepidemická opatření.

Chřipková sezona začíná většinou až po Vánocích, ale její vrchol jsme tentokrát zaznamenali už před svátky a pokles začal až v průběhu dubna. V podobné intenzitě se nám tu vyskytovaly tři patogeny – RS viry, chřipka a covid, které průběžně dominovaly. To se v minulosti nedělo.

Letošní sezona ale nově potvrdila, že se s covidem již dá pracovat jako s běžnou respirační nemocí. Obecně se podle vykázaných infekcí po dvou letech dostáváme u většiny nemocí na úroveň, na které jsme byli před covidem, tedy v roce 2019 a začátkem roku 2020. I když nám teď může připadat, že je běžných infekcí víc, tak žádný významný trend v růstu nepozorujeme.

Znamená to, že se naše imunita oslabila natolik, že jsme teď na infekce citlivější?

Před pandemií jsme byli zvyklí denně se vystavovat působení mnoha patogenů. Od začátku podzimu lidé prodělávají respirační onemocnění v různé intenzitě podle toho, jak kvalitní a dostatečnou mají imunitu.

Kvůli rouškám a omezení kontaktů k tomuto nedocházelo a letos byla imunita po dvou letech znovu v situaci, kdy na ni tyto vlivy působily. Jak to bude vypadat v další sezoně, to nedokáže přesně říct asi nikdo na světě, ale předpokládala bych, že to nebude o mnoho jiné než letos.

Důležité je, že máme preventivní nástroj – očkování na zmírnění těžkých průběhů nejen u covidu, ale i u chřipky. Lidé by ho neměli odkládat na listopad, ale začít už koncem září nebo na začátku října, abychom byli připraveni na dřívější začátek respirační sezony.

To byly viry. Výrazně ale přibylo streptokokových infekcí, které jsou bakteriální. I to lze přičítat covidu?

Zvýšený výskyt spály nebo infekcí způsobených jinými streptokoky je pozorován po celém světě. Není to nic neobvyklého. Podobná vlna tady byla přibližně před deseti lety, za jiných okolností. Letos se to přikládá hodně tomu, že jsme byli dva roky chráněni protiepidemickými opatřeními a minimalizovali možnost promoření a výskytu infekcí, ať už virových, nebo bakteriálních.

Dobrou zprávou je, že jsme zatím nezaznamenali změnu vlastností nebo chování těchto streptokoků. Pořád jsou stejně citlivé na antibiotika a z pohledu mikrobiologa se chovají standardně.

Byly kvůli oslabené imunitě lidí i vážnější průběhy nebo víc úmrtí?

U streptokoků eviduje Národní referenční laboratoř víc závažnějších průběhů onemocnění, která dříve probíhala s větší pravděpodobností mírněji i u osob, které nemusí mít nějak změněnou imunitu.

U respiračních onemocnění z našich laboratorních dat zatím nevyplývá, že by bylo víc těžkých průběhů chřipky nebo jiných respiračních nemocí. Zatím to vypadá, že to nevybočí ze standardu předcovidových let. Úmrtí na onemocnění ale evidují kolegové z Českého statistického úřadu.

Ačkoliv je situace podobná jako před pandemií, je nějaká nemoc, jejíž výskyt nebo šíření vás znepokojuje?

Žádné specifické varování podobné tomu, co bylo před dvěma lety s covidem, v tuto chvíli není. To, že probíhají různé epidemie nebo zvýšené výskyty jednotlivých nemocí, ať už lokálně, nebo přeshraničně, je naprosto běžné. Není to nic, co by mělo obyvatele znepokojovat. Dohled nad výskytem nemocí děláme průběžně a ve spolupráci s Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí a Světovou zdravotnickou organizací.

Svrab se od začátku roku do konce května potvrdil u 4151 lidí, nejvíc za posledních dvacet let. Dá se to přisuzovat jen důsledkům covidu? V minulosti na tom měla podíl migrace.

Důvodů, proč se teď víc šíří, může být několik. Dříve byl problémem hlavně v oblastech, kde nebyla šance dodržovat hygienická pravidla. Proto se to dávalo do souvislosti s migrací, protože hygienické podmínky při přesunu velké skupiny lidí nejsou ideální.

To, co pozorujeme letos, ale tímto způsobeno není. Svrab se dneska vyskytuje i v ubytovacích zařízeních, kde lidé ani nemusí trvale žít, jedou tam třeba jen na dovolenou a často se tam střídají různí lidé.

Co s tím dělat?

Je potřeba myslet na individuální zodpovědnost. Myslím, že pokud se během covidu něco změnilo, tak je to přístup lidí k ochraně sebe i společnosti. U každé infekce je potřeba dodržovat pokyny lékaře a nemít pocit, že stačí dva dny doma a už nemohu nikoho ohrozit.

Třeba u respiračních nemocí jsme vysoce nakažliví dva až čtyři dny, podle toho, o kterou infekci jde, ale u těch bakteriálních nebo parazitárních onemocnění bývá doba infekčnosti mnohem delší. Třeba u svrabu může být navíc inkubační doba, tedy čas od kontaktu se zákožkou svrabovou k prvním svědivým projevům, dva až šest týdnů.

Hodně se mluví o antibiotické rezistenci. Je situace tak vážná?

Je to velký problém. Představte si, že každý rok zemře při automobilových nehodách plus minus 500 lidí. A přibližně stejný počet lidí například před dvěma lety zemřel v České republice prokazatelně v důsledku antibiotické rezistence, na komplikované případy v nemocnicích. Antibiotika tady máme téměř 100 let jako léky, které léčí bakteriální infekce. Za posledních zhruba 30 let ale nebylo vyvinuto žádné nové, což je dáno mnoha důvody. Máme velké štěstí, že spousta patogenů je na antibiotika stále citlivá. Předcházet se dá rezistenci tím, že se antibiotika nasazují uvážlivěji a správně.

Lidstvo si rádo zjednodušuje život. Každý má zkušenost s tzv. třídenními antibiotiky, která jsou sice pro uživatele fajn, ale zabírají na celé spektrum patogenů, čímž k rezistenci přispívají. Problém to nemusí být u běžného onemocnění, ale u komplikovaných stavů při závažnějších nemocích v nemocnici. Pro lékaře je velmi těžké najít léky, které by mohly infekci zvládnout. Zejména lékaři si musí uvědomit, že je potřeba používat primárně úzce zaměřená antibiotika a nechávat si ta širší do zálohy.

S tím je problém. Některá penicilinová antibiotika stále chybí.

Ano, ale nemyslím si, že by současná situace zásadně ovlivnila vývoj v antibiotické rezistenci. Naopak vnímám, že někteří lékaři, kteří ta úzce zaměřená standardně nepoužívají, je najednou vyžadují a chtěli by je mít k dispozici, když to nejde.

Je třeba připomenout, že dřív se používala antibiotika jen na záchranu života, teď je bohužel spousta lidí zvyklá brát je jen tak preventivně, kdyby náhodou. Hodně se dá změnit i přístupem lidí. Respirační onemocnění jsou z 90 procent virová, tam stejně antibiotika nepomůžou, je potřeba vydržet.

Velký kus práce v oblasti antibiotické rezistence už se udělal také ve veterinárním sektoru, kdy se v Česku snížilo použití antibiotik u zvířat v rámci prevence nemocí o 50 procent.

Co považujete do budoucna za největší hrozbu? Civilizační choroby, epidemie, nebo antibiotickou rezistenci?

To je těžká otázka. Všechno jsou to hrozby veřejného zdraví a je známo, že celosvětově řešíme obrovskou pandemii obezity. Boj s ní je celosvětovou prioritou, což není jen o léčbě, ale i zdravém životním stylu. Stejným rizikem je i kouření nebo užívání alkoholu, které mohou za zhoršování zdravotního stavu. Prodlužuje se nám sice délka života, ale nikoliv života ve zdraví. O problému s obezitou se mluvilo už před pandemií, která to akcelerovala, a do řešení této výzvy by se měly zapojit všechny resorty i společnost.

Měli bychom dělat vše, abychom oddálili potřebu dostat se do nemocnice. Všechno se zjednodušuje, technologie se zlepšují, ale medicína a lidský organismus mají limity. Zvykli jsme si, že se o sebe nemusíme starat, protože až budu mít problém, půjdu k lékaři a ten to vyřeší. Měli bychom se ke svému zdraví chovat zodpovědně, aby se pro nás zdravý životní styl stal trendem, který budou všichni následovat. Ne se za něj stydět.