Obyvatelka Lužic rok od katastrofy: mám připravenou úkrytovou místnost

Novinky byly na místě vloni krátce po katastrofě a do Lužice se vrátily i letos, aby se přesvědčily, jak se tamní lidé zvládli za rok vypořádat se vším, co je potkalo.

Simoně Mikuláškové odnesl vítr z domu střechu a tornádo poničilo celý dvorek s malebným zákoutím a bazénem. I tak byla vloni šťastná, že nedopadli hůř. V kritický čas totiž byli všichni doma, museli proto hledat úkryt.

„Začal hrozný hluk a najednou všechno možné létalo vzduchem. Popelnice, židle, trampolíny… Prostě všechno, co tady lidi měli. A doprovázela to jen tma a takový hrozný hukot,“ popisovala pár hodin po tornádu obyvatelka Lužic.

Naštěstí se nemusela ani ona, ani nikdo z jejího blízkého okolí vypořádat s vážnými zraněními či dokonce ztrátou života někoho z příbuzenstva či sousedů.

„Jeden soused měl otevřenou zlomeninu, ale víceméně se jinak kolem nás všichni stačili ukrýt,“ uvedla před rokem.

Napáchané škody jim přijeli pomoci napravit lidé z rodiny a známí. „Bez zeptání přijeli ráno v sedm hodin a pomohli tak, že alespoň nejzákladnější úklid byl velmi brzy hotový,“ chválila si Simona Mikulášková s tím, že ve svém domě mohla přebývat po celou dobu. Ovšem jak uletěla střecha, do horního patra zateklo. „Musíme být optimisti, co naděláme. Musíme žít a nějak zvládneme. Jsou na tom lidi hůř,“ reagovala s pláčem loni 25. června.

Letos už vnímá vše s menší bolestí, ale i tak strach v očích nezmizel.

„Lidi tu udělali neskutečně práce. V podstatě se už opravilo všechno, dělalo se úplně nadoraz. U nás teda chybí ještě ploty, kůlna, ale to není potřebné k životu,“ shrnuje stav svého majetku po roce.

„Většina z nás si sáhla na dno. Ale dostali jsme velkou podporu, to hodně pomohlo, i když ve finále jsme si museli vše pak už dodělat sami. Nepříjemné je i to, že se v těch minulých měsících všechno zdražovalo,“ popsala Novinkám Mikulášková.

Po roce přiznává, že se teď s přicházejícím létem dívá k nebi s obavami, zneklidní ji, když se přižene nějaký mrak. „Opravdu to vše na obloze sledujeme, máme to v sobě hluboko. Nemyslela jsem si, že to s námi tak zamává,“ říká.

I když se většina lidí shoduje, že připravit na tornádo se nedá, paní Simona Novinkám ukázala dveře, za nimiž se nachází schodiště směrem do sklepa, kde se loni tři dospělí a jedno miminko schovávali. „Kdyby to přišlo zas, půjdeme sem. Mám tu dokonce připravené zásoby jídla a pití, pro jistotu. Člověk nikdy neví, co se může stát.“

Její obavy jsou pochopitelné zvláště poté, co se zhruba 15 km od jejího domova před nedávnem opět přehnalo tornádo – tentokrát nad Lanžhotem.

„Kdo to nezažil, tak si nedovede představit ty strašné pocity beznaděje, když vidíte tu spoušť.“