Nebyl čas ani na oběd, říká k obstrukcím ve Sněmovně šéf těsnopisců

Šéfem sněmovních těsnopisců jste řadu let a tuto práci děláte už od školy. Změnila se nějak za ta léta, třeba v poslední době?

Za poslední roky se asi zvýšila náročnost, protože jednak se zvýšil výrazně objem zasedání, objem hodin, ale zhoršilo se to i obsahově.

Jak to přesně myslíte?

Řečníci hovoří rychleji, používají čím dál více odborných výrazů, názvů firem, citují konkrétní jména apod., takže z hlediska obsahu se pro nás ta práce stala složitější a náročnější. Ale jak jsem říkal, tak neuvěřitelným způsobem narostl počet mimořádných schůzí, což klade větší požadavky na nás na všechny.

To je vlastně specifikum tohoto volebního období, jedna mimořádná schůze za druhou…

Určitě to je specifikum tohoto volebního období, ale už to začalo v tom minulém. Pro nás je to náročnější hlavně z hlediska organizace v tom, že pokud se ta mimořádná schůze koná mimo harmonogram, tak všichni v tom mezidobí máme naplánované nějaké lékaře, dovolenou, musíme si vybrat hodiny náhradního volna a tohle ty plány úplně rozhodí. A to samé se týká i externích stenografů, jejichž služeb využíváme. Pak máme problém vůbec složit dohromady nějaké služby.

Kolik vás sněmovních stenografů vůbec je? V sále se střídáte po deseti minutách, na přepis máte pak zhruba hodinu a půl.

Je nás pět stálých stenografů, máme jednu stálou editorku a v současnosti máme, tuším, 12 nebo 13 externích spolupracovníků.

Jak složité je najít nového kolegu? Je vůbec zájem o práci stenografa, vyučuje se to ještě někde?

Občas, výjimečně, se někdo přes stránky těsnopis.cz ozve paní Ludmile Novákové, což je předsedkyně Českého těsnopiseckého spolku. Jsou to ale spíše pouze jednotky lidí během několika let a opravdu to nejsou žádné davy zájemců. Naučí je těsnopis úplně od začátku a spíš je to pro ně ve formě poznámkového písma, než že by se to naučili během takové krátké doby na úrovni, aby byli schopni zapisovat řeč tempem, které se používá tady ve Sněmovně.

Na začátku března byla schůze ke snížení valorizace důchodů trvající v kuse kvůli obstrukcím pět dní. Když jsem se díval, v sále jste většinou ani nebyli a chyběly třeba hodiny stenozáznamů. Jak jsou pro vás takové schůze náročné?

Obstrukce jsou opravdu náročná disciplína, a to nejenom pro stenografy a ostatní zaměstnance Sněmovny, ale i pro poslance. Nikdo z nás nevydrží pracovat 24 hodin v kuse a pět dní za sebou.

Snažili jsme se být v sále během denní doby, tedy nějak mezi devátou a dvacátou hodinou večerní, a to přesně z toho důvodu, že nás je limitovaný počet. I proto jsme se domluvili, že v noci budeme odpočívat a noční část se dopíše později, až na to bude kapacita.

Přece jen ta dlouhá jednání jsou rozhodnutí politiků, tvrdě to ale dopadá také na vás, kteří nejste vidět, obecně na zaměstnance Sněmovny. Když se dozvíte, že se chystá dlouhá obstrukční schůze, co vás jako první napadne?

Tak pocity z toho máme neradostné. Já jako člověk, který je zodpovědný za to, aby přepis fungoval, se v prvé řadě snažím informovat kolegy, že se na nás něco takhle mimořádného chystá. Nejtěžší na tom je, že nikdy nevíte, jak dlouho to bude trvat. Pokud budete vědět, že to bude čtyři dny v kuse, tak je to jiné, než když víte, že nás čeká něco dlouhého. To je důležitý faktor, který například plánování směn velmi negativně ovlivňuje.

Snažíme se, aby se lidé mohli prostřídat a odpočinout si, protože i ty dny samy o sobě jsou dlouhé a ta práce je náročná. V poslední době třeba nebyly ani přestávky na oběd. Snažíme se s tím bojovat.

Říkal jste si třeba už v tomto volebním období, jestli vám to za to vůbec stojí? Bavili jste se s kolegy, i vzhledem k té časové náročnosti, nemáte čas na jídlo, nabourává to biorytmus, že by někdo mohl dát výpověď?

Tyto noční obstrukce určitě dolehnou na každého, na jeho psychiku. Dotýká se to našich rodin a rodinných příslušníků. Všichni máme děti, třeba nějaké zvíře doma a podobně, takže tohle na nás dolehne a hlavou plynou nejrůznější myšlenky. Říkáme si ale, že to je období, které je snad jednou za nějakou dlouhou dobu, a že se to prostě musí přežít.

Ještě vám zbývá zhruba dva a půl roku.

Jak říkáte, takové obstrukce dříve bývala záležitost, řekněme, jednou za volební období. A to jsme si říkali, že se to musí vydržet, ale pokud by se to mělo stát normou, tak to je bohužel jiná situace. Naše oddělení, ale nejenom to naše, je stavěno na klasickou jednací dobu parlamentu a je tomu uzpůsobený počet lidí. Parlament není uzpůsobený tomu, aby se tady jednalo po nocích nebo víkendech.

Kompenzuje vám nějak vedení Sněmovny tyto přesčasy a nepříjemnosti?

Kompenzují. Máme možnost si všechny ty hodiny po vzájemné dohodě vybrat. A musím teda ocenit, že i někteří politici za námi, za zaměstnanci, přišli vyjádřit svoji podporu, abychom vydrželi, že to snad už brzy skončí. Bylo jich několik, takže určitě na nás myslí.

Jak dlouho se vzpamatováváte z několikadenních schůzí? Když celé martýrium skončí, jak dlouho ještě dopisujete záznamy?

Ve chvíli, kdy schůze skončí a všichni si oddechnou, jdou domů si odpočinou a vyspat se, tak my organizujeme služby na dopisování, protože jsme si vědomi toho, že veřejnost na to čeká. Dopisujeme to třeba ještě několik dní po skončení schůze a odpočinek nás čeká až záhy.

Jak bude vypadat práce těsnopisců za pár let? Budou ještě potřeba, i s ohledem na nevalný zájem o tuto profesi?

Řekl bych to asi takhle, noví těsnopisci nejsou proto, že přichází technika. Jde to ruku v ruce. Dříve se používal těsnopis, aby si například udělaly sekretářky zápis z porad, dnes má každý k dispozici notebook, a pokud umí psát relativně rychle, tak pro formu poznámkového písma tohle samozřejmě už stačí. To je důvod, proč technika vytlačila těsnopis. Potřeba si něco zapisovat tady stále je, jenom se mění forma nebo technika, s jakou se to děje.

Ale zpět k vaší otázce, k budoucnosti. My se tomu samozřejmě snažíme jít naproti, protože víme, že žádní noví těsnopisci už do budoucna nebudou. Ale snažíme se sledovat vývoj, například rozvoj systémů rozpoznávání řeči a některé věci v této oblasti testujeme a využíváme. Budoucnost vidím někde ve skloubení několika technologií dohromady a určitě to bude postavené na technologii rozpoznávání řeči.

A funguje, nebo může to fungovat? Přece jen vy sedíte v jednacím sále a zapisujete nejen, co pronáší řečník na plénu, ale zároveň i reakce, jako je bušení do lavic, potlesk, smích nebo pokřiky některých poslanců směrem k řečníkovi. Zvládne tohle ta technika?

Přesně tak, my do toho sálu chodíme, protože je potřeba zaznamenat nějaké reakce, mimiku poslanců, nebo pokud někdo tleská, tak samozřejmě většinou netleská celý sál. Je to určitý segment nebo nějaká politická strana, což ta technika nezaznamená. Technika je vždy jen pomocník, ale pokaždé za tím bude muset být ještě nějaký člověk, který výstup, jenž z ní vypadne, bude muset korigovat.

Takže pro zaznamenání těchto věcí, myslím, bude přítomnost nějakého člověka v sále nezbytná i do budoucna. Pokud někdo bude číst projev a bude ho číst velmi kultivovaně, tak samozřejmě i ten výsledek automatického rozpoznávání řeči je velmi kvalitní a použitelný. Ale potom máte spoustu řečníků, kteří třeba nedokonale vyslovují, špatně vyslovují koncovky či jim chybí předložky, pro něž by to nebylo úplně ideální.

Čí projevy jsou v tomto volebním období nejtěžší zapsat?

Určitě bych nechtěl jmenovat konkrétní lidi, dávat je na nějakou černou listinu…

Nejde tu o nějakou černou listinu, neřešme obsahovou formu. Koho je těžší zapsat, protože třeba hůř vyslovuje, má špatné koncovky a podobně?

Já bych to přece jen řekl spíš obecněji. Na zápis je těžší ten, kdo neumí zformulovat větu tak, aby začínala velkým písmenem a končila tečkou. Je spousta řečníků, kteří jsou schopni slepit dohromady slova, která k sobě nepatří či koncovky, které neodpovídají. A pak jsou tu řečníci, kteří opravdu špatně vyslovují, polykají části slov, spojují slova dohromady, a to je pro nás asi to nejhorší. Je to asi horší než, když někdo mluví rychle, ale srozumitelně.

Například předseda ANO Andrej Babiš je známý tím, že když se rozvášní, tak mu myšlenky plynou, pusa mluví a sdělení nemusí být každému vždy srozumitelné. Když se tak stane u něj, ale třeba i kohokoliv jiného, musíte si domýšlet, co vlastně daný řečník chtěl říct, a zapsat to tak, aby to pochopili čtenáři, nebo to prostě zapíšete, jak to řekl?

Musíme se snažit někde na pozadí sledovat, co řečník obsahově říká. Musíme sledovat také o čem se hovoří v médiích, jaká témata se probírají, co je jejich obsahem, tak aby člověk věděl, o čem daný řečník hovoří, na co se odkazuje a podobně. Pokud je ve větě nějaká špatná koncovka či předložka, tak tu větu upravíme tak, aby byla srozumitelná. Ale musíme to dělat jenom v tom kontextu, kdy jsme si stoprocentně jistí, že víme, co ten člověk chce říct, abychom mu náhodou našima úpravami nezměnili to, co on chtěl říct.

Ale pokud řečník skáče od tématu k tématu, vkládá to souvětí další věty a myšlenky, tak to zapíšete tak, jak to řekl, chápu to správně?

Přesně tak. To je vizitka toho člověka, jakým způsobem hovoří.

Práci vám ztěžují také odborná či cizí slova. Je pro vás problém, když třeba hodiny čte šéf SPD Tomio Okamura nějakou diplomovou práci?

Záleží na tom, jestli se nám jí podaří dohledat na webu nebo ne (smích). Když jsme v sále, tak samozřejmě nevíme, jestli se nám to povede. Ale pokud je to nějaký materiál, ze kterého cituje, tak pro nás je to velká pomoc, protože pokud někdo dělá obstrukce, stojí u řečnického pultu čtyři pět hodin, tak ať chce, nebo nechce, je po určité době unavený, a pokud něco čtete unavený, tak děláte chyby. Jestli ten přepsaný text má mít nějakou logiku a nějaký smysl a my si najdeme k tomu daný podklad, tak pokud se v proslovu něco zadrmolí, tak to můžeme jednoduše opravit. Pokud vynechá tři slova, tak vynechal tři slova a my je tam prostě nedoplníme.

Nechcete se bavit o konkrétních osobách, ale těmi, kdo na plénu většinou nejdéle mluví patří bezesporu právě Tomio Okamura a Andrej Babiš. Co vám probleskne hlavou, když se jeden z nich zvedne, vezme si stoh papírů a jde k řečništi?

(Smích) Snažíme se nerozlišovat mezi řečníky, ať jsou zleva, zprava, ať je to ten, nebo onen, ale z hlediska práce ne každý řečník je pro nás stejně obtížný. Když zmiňujete Tomia Okamuru, u něj jsou opravdu velké rozdíly. Pokud něco čte, nějaký připravený materiál, tak pro nás je to velmi příjemná práce, protože čte velmi dobře a bez chyb. Ale pokud je rozčílený nebo hovoří k někomu konkrétnímu, hovoří spatra, těká z jednoho tématu do druhého, tak potom hovoří úplně jiným stylem a zápis je pro nás potom obtížnější. Tedy i v rámci jednoho řečníka můžou být velké rozdíly.

Když pomineme obstrukce i vývoj, je něco, co vás v poslední době překvapilo, nebo máte pocit, že jste už zažil vše? Ať už to byla bitka u pultíku, facka, cokoliv…

Relativně nedávno se mi stala taková perlička. Měl jsem už večer poslední turnus a vystoupil poslanec Hubert Lang (ANO), který se rozhodl vyslat vládě nevšední vzkaz v morseovce. To se za celou dobu, co pamatuji já i moji kolegové, nikdy nestalo. S tím jsem bojovat hodně dlouhou dobu, než se mi podařilo rozklíčovat a ověřit, že mám vše správně zaznamenané. Diktoval „tečka, tečka, čárka, tečka“, to těsnopisem zapsat nejde.

Posun je ale hlavně v tom, jak poslanci k jednání přistupují. Přišlo mi, že dřív to bylo mnohem více formální a oslovovali se navzájem. Teď je daleko více cítit, že oslovují svoje voliče na sociálních sítích.