Článek
Nejvyšší soud tehdy stávku nezakázal a v jeho výkladech se neobjevovaly argumenty převzaté ze zákona o kolektivním vyjednávání o nutnosti vyhlašovat ji tři pracovní dny předem.
Mimo jiné soud už dříve na adresu mezer v právní úpravě prohlásil, že podle Listiny základních práv a svobod „každý může činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá."
Přinášíme přesný výklad výroků Nejvyššího i Ústavního soudu, který pro Právo připravil právník Karel Havlíček, jenž se na českou judikaturu specializuje. |
---|
Uvedený základní princip pro posuzování dovolenosti chování v poměrech českého právního řádu nutno aplikovat i při posuzování otázky zákonnosti (legálnosti) stávky konané mimo rámec zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Tedy co není zakázáno, je dovoleno. |
Upravuje-li zákon pravidla stávky jen v případech stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného (zákonného) omezení práva na stávku v českém právním řádu není. |
Platí tedy, že právo na stávku je zaručeno (článek 27 odst. 4 Listiny), aniž by (s výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s ústavními principy omezeno. |
Stávka je nástroj, který nelze použít vždy
Právo na stávku má být podle názoru Nejvyššího soudu „realizováno v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů."
Tento charakter práva na stávku zároveň znamená, že subjektem toto právo realizujícím bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci hájící jejich hospodářská a sociální práva (odbory).
Nejvyšší soud se ve zmíněném rozhodnutí také vyjádřil k dalšímu důležitému aspektu: „Ani skutečnost, že se někdo zúčastní stávky, jej neopravňuje k tomu, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.“
Právě toto opatření by se mohlo uplatnit na chystané blokády komunikací. Stávkující by také neměli bránit v práci těm, kteří pracovat chtějí.
Právo na stávku nezůstalo při různých příležitostech ani stranou pozornosti Ústavního soudu. Ten v nálezu v roce 2006 uvedl, že „ustanovení čl. 27 odst. 4 Listiny je možno interpretovat i tak, že zákonodárce je povinen právo na stávku zákonem provést."
Pokud by tak opomněl učinit, bylo by možné nastalou situaci hodnotit jako neústavní opomenutí zákonodárce, resp. neústavní mezeru v zákoně. To však neznamená, že by zákonem neupravené právo na stávku bylo v takové situaci zcela popřeno.
Soudy by i při absenci zákonné úpravy musely ochranu tomuto právu v jeho podstatě poskytnout, jinak by se dopustily odepření spravedlnosti (princip zákazu denegationis iustitiae). Podmínky výkonu tohoto práva a jeho meze by pak musela případ od případu vyřešit judikatura.