Nynější krize může změnit hodnoty lidí

Patřím mezi vyjmenované druhy věkem a chorobami, tak člověk musí dávat trochu pozor. Moc mezi lidi nechodím, jsem spíš na zahradě v menším okruhu lidí a tu a tam zajdu do práce.

Ano. Jednak je to dáno tím, že poté, co jsem skončil v Ko­operativě, jsem ještě další roky jezdil ve funkci poradce pro jiné společnosti skupiny (VIG) do zemí, jako jsou Gruzie, Albánie, Chorvatsko, Turecko, Rusko nebo Ukrajina. Nyní jsem členem různých poradních a řídících orgánů v Kooperativě i v ČPP. Byl jsem také jistou dobu ve skupině členem dozorčí rady ve Vídni.

To víte, že ne. Ale pravda je, že to byla výzva. Bylo to něco, co člověk nikdy předtím nezažil.

Naše vize, tedy lidí, kteří se mnou odešli tehdy z České pojišťovny (ČP), a i dalších, byla vytvořit malou komorní, ale vysoce výkonnou pojišťovnu. Časem ale člověk pozná, že když se obchody rozběhnou, tak už je nemůžete brzdit. Pak to jde svým tempem, co trh umožní. My jsme byli první soukromou pojišťovnou na českém trhu a snažili jsme se z té výhody co nejvíc využít. A myslím, že se nám to vcelku podařilo.

Je třeba říci, že pojišťovnictví v Česku v roce 1991 bylo velmi jiné, než je dnes. Byl to takový mezistupeň. My jsme prodělali celou transformaci z původního monopolního pojišťovnictví na vysoce angažované tržní pojišťovnictví a k tomu nám pomáhal leckdo. Nepotřebovali jsme se učit, jak se likvidují škody a jak se sjednává pojištění. Tyto věci jsme měli z ČP dostatečně zažité. Potřebovali jsme ale pochopit, v čem je pojišťovnictví specifické z ekonomických pohledů, z hlediska hodnocení rizika a dalších věcí. V tom nám tehdy pomáhali například odborníci z Velké Británie.

Pak tu byli zajistitelé, které jsme měli od samého počátku. Součástí jejich povinností je samozřejmě s obchodem také přenášet své know-how. Takže my jsme nebyli opřeni jenom o rakouské partnery. Ze začátku bych řekl, že více o Angličany než o Rakušany.

V tom počátku k nám přešla celá řada lidí z ČP a byli to různí klíčoví lidé. Vztahy obou pojišťoven v té době nebyly extra přátelské a také nebyly extra nepřátelské. Dobře jsme se znali. Třeba já jsem pracoval v ČP dvaadvacet let a skončil jsem v jejím vedení.

Samozřejmě ČP nebyla ráda, že byla postupně „rozebírána“ vznikajícími pojišťovnami, ale bylo to něco, s čím oni museli počítat a také s tím počítali. Jinak to funguje, když stavíte na zelené louce, a jinak, když společnost existuje dlouhá léta. ČP měla svým monopolním a později dominantním postavením výhodu. Ostatní se zase museli snažit, aby přežili.

O převzetí České pojišťovny jsme nikdy neuvažovali. Šla svou cestou, měla své výkyvy. Když došlo k privatizaci, její noví vlastníci nebyli žádná béčka. ČP byla základem úspěchu Petra Kellnera a samozřejmě byla a dodnes je to respektovaná a velká pojišťovna.

Názor na to, jak bychom se měli na trhu chovat, se vyvíjel. Nám připadalo rozumné jít organickou cestou, tedy klasickým růstem. Nicméně jsme úspěšně realizovali i nákupy toho, co bylo zrovna k mání. Navíc nás to vytrénovalo v tom, jak se to dělá. Takže Kooperativa umí dobře fúze, umí nákupy kmenů, převody kmenů, umí i sanaci malých pojišťoven, které byly neúspěšné. Samozřejmě klíčová byla demonopolizace povinného ručení v letech 1999–2000. To změnilo váhu subjektů na trhu.

Důkazem úspěšnosti transformace českého pojistného trhu je zejména fakt, že nikdy, a to ani v době obrovských povodní či finanční krize, nepotřeboval ani korunu podpory ze státního rozpočtu.

V žádných zásadních otázkách se český a rakouský či německý trh neliší. Naše pojišťovnictví je dnes plně kompatibilní s jakýmkoliv moderním systémem pojišťovnictví ve světě. Má samozřejmě i své problémy, které jsou lokální, ale není to nic, co by významně vybočovalo z řady. To je dáno tradicí, situací v zemi, politickou a ekonomickou, a také skladbou rizik.

Léta jsme součástí EU a držíme se evropských pravidel, protože není důvod ani možnost být výrazně odlišní nebo být příliš specifičtí. Pojišťovnictví se za třicet let velmi změnilo v celém světě, nejenom u nás. I přes různé výhrady bych řekl, že k lepšímu.

Jak jinak, než že bylo správné. Martin začínal kdysi jako můj asistent. Je to talentovaný manažer, který je dnes respektovaným šéfem pojišťovny. Musím říct, že jsem měl na lidi štěstí. Celá řada velmi schopných lidí prošla vedle mě a měl jsem možnost s nimi pracovat. Někteří z nich pokročili v ka­riéře dál, někteří jsou už v důchodu. Martin stále patří k těm mladým, talentovaným a perspektivním.

To je pravda. Jednak mám možnost to ovlivnit, protože jsem členem nadace Kooperativy, která se o sbírku stará, ale slovo znalec asi není namístě. Jsem, řekněme, poučený amatér.

Výtvarné umění mě vždycky zajímalo, bavilo a byl to takový koníček. Cítil jsem potřebu se v Kooperativě přiblížit velkým pojišťovacím domům, které mívaly a mají velké sbírky výtvarného umění. ČP měla a má skvělé obrazy. Kooperativa neměla nic, vznikla na zelené louce, a protože byla příležitost a věděli jsme, že cena obrazů půjde nahoru, nakupovali jsme obrazy za velmi dobré ceny. Měl jsem k tomu spoustu pomocníků, poradců a znalců. Takže to nebylo zcela nahodilé. Vznikla tak sbírka, která dnes má svoji cenu.

Životní pojištění nemá za sebou úplně úspěšný vývoj. Je to dáno velkou váhou investičního životního pojištění, které bylo na českém trhu nové. Bohužel, finanční krize v roce 2008 a například i dnešní situace do té investiční části životního pojištění velmi zasahují, ovlivňuje to negativně pohled na ně a vyvolává to i napětí. Není to zrovna něco, co je úplně šťastné. Já si myslím, že je třeba se vrátit ke klasickému životnímu pojištění.

Ano. Spořicí složka bude mít jednoho dne zase svůj význam, ale dlouhou dobu při nízkých úrokových sazbách nebylo možné ji efektivně využívat ani prodávat. Ale myslím si, že k tomu zase dojde, protože lidé musí šetřit a je to správné, že šetří. A důchodové pojištění je jedním z pilířů, který by měl pomoci do budoucna k tomu, aby se lidé nemuseli spoléhat jenom na státní důchodový systém.

Já myslím, že ano. Teď jsme svědky situace, kdy tady máme pandemii, máme problém, na nějž může být různý pohled. Jisté je, že má za sebou už i u nás stovky mrtvých, každého z nás se nějak dotkne. Je třeba také vidět obrovské hospodářské škody, které vznikají tím, že továrny nepracují, lidé se nebaví, divadla jsou zavřená.

Jisté ale je, že nemůžeme být zavření doma a mít celou ekonomiku utlumenou po dobu jednoho roku, protože nebude z čeho žít. Chci tím jenom říct, že je třeba mít k dispozici zdroje pro další rozvoj a ty se nevytvoří samy o sobě. Mám obavy z toho, když slyším, kolik set miliard se vrhne do oživení ekonomiky. Tak se ptám, kde na to vezmeme a kdo to zaplatí. Je taková hezká Churchillova věta: „Vláda ti nemůže dát nikdy nic, co ti předtím nesebrala.“

Vícezdrojové financování zdravotnictví je proto žádoucí. To je jedna z věcí, kde například nejsme úplně srovnatelní třeba s Německem nebo s Francií. Zdravotní systémy v Evropě jsou různorodé, nelze je úplně srovnávat. Ale já jsem přesvědčen o tom, že komerční zdravotní pojištění by dokázalo oslovit vrstvu lidí, která si to může dovolit. Taková vrstva tady existuje a je docela významná. Mohli bychom pro ně vytvořit možnosti, aby byly lépe uspokojovány jejich potřeby v oblasti zdravotní péče. A díky tomu také získat více peněz do zdravotnictví.

To nemá být o tom, že ten, kdo na to má, přežije a ten, kdo na to nemá, toho necháme zemřít. Toto nemůže být otázka peněz. Ale může být otázkou peněz, jestli dostanu lepší protézu, nebo jestli přijdu na řadu s operací o měsíc dřív, nebo jestli budu léčen v sanatoriu, kde budu mít všechno pohodlí, nebo v místnosti, kde je dalších deset lidí. V tom je samozřejmě rozdíl. Kus toho se pojišťovnictvím spravit dá, kus je předmětem debaty.

Já si nemyslím, že bychom toužili po tom, zavést u nás nějaký americký systém. Tamní zdravotnictví je sice špičkové z hlediska odbornosti a vyspělosti, ale z hlediska sociálního přístupu to není úplně nejlepší vzor. V Evropě máme lepší příklady.

Samozřejmě to změní celou společnost. Ukazuje se, jak život běží, že jsou různé krize. V roce 2008 to byla krize bankovního sektoru, která potom zasáhla všechny obory. Ale jsou i jiné události, které znamenaly velkou ránu pro ekonomiku. Třeba povodně roku 2002, kdy přišla zcela nevídaná pětisetletá voda.

A teď se objevilo něco, co přišlo z úplně jiné strany zeměkoule, až jakoby z vesmíru. Je tu pandemie, kterou jsme naposledy znali v podobě španělské chřipky, a to už si nikdo nepamatuje, protože byla před sto lety.

A najednou jsme v době, kdy lidé už žijí jinak, daleko komfortněji a mají jiné vnímání a šíři svých životních potřeb, konfrontováni se situací, se kterou jsme nepočítali. Filozoficky to je i pozitivní jev. Každý se zamyslí nad tím, jak je všechno relativní, jak najednou začnou být jiné hodnoty důležitější než to, jestli mám nové auto nebo zda jsem byl na dovolené na Maledivách.

A co se týká pojišťovnictví, musíme analyzovat nedostatky a reagovat na nové potřeby. Krize se ho dotkne mimo jiné tím, že se prodává méně aut, tudíž méně se pojišťují, lidé méně bourají, protože tolik nejezdí. Jaký bude celkový dopad, se teprve ukáže.

Ano, dá se říci, že lépe nastavené životní pojištění by sehrálo svou pozitivní roli pro oběti pandemie. Za „lépe nastavená“ považuji taková pojištění, která řeší závažné situace, ne ta, která řeší drobné úrazy.

Myslím, že přijde určitý posun, přinejmenším to vyvolává určité otázky. Čím jsme přispěli v této chvíli k sanaci nebo ke zlepšení situace poškozených, jestli to bylo dostatečné a jak se tyto skutečnosti mohou promítnout do naší budoucí nabídky. Budou se zřejmě hledat i jiné formy, služby či asistence, které by mohly být lépe využitelné v situacích, jako je pandemie. Protože to jistě není poslední pandemie, kterou lidstvo zažilo a zažije.

Je to problém. Českých společností, které hrají významnější roli v bankovním a pojišťovacím světě, je hodně málo. Prostě jsme to prodali. Když jsme to prodali, tak se nesmíme divit. Já jsem neměl tuto představu, když jsme pojišťovnu kdysi tvořili.

Ale musím říct, že čeští a slovenští akcionáři chtěli provozovat něco, čemu nerozuměli, a jen pár vizionářů nebylo schopno to změnit. Jakmile jim někdo nabídl, že jejich akcie koupí za dvojnásobek, tak je prodali. I Kooperativa mohla být česká a slovenská pojišťovna se zahraničním podílem. Českým akcionářům ale tehdy scházela trpělivost.

Zároveň musím zdůraznit, že jsme úspěšná pojišťovna a opravdu si nemůžeme stěžovat na našeho rakouského akcionáře. My s těmi lidmi vycházíme báječně a oni mají pro spoustu věcí pochopení. Ale jsou to také ekonomové. Investovali prostředky, spolehli se na nás a my jsme to celé dovedli k nějakému výsledku.

Nejsem zrovna fandou této vlády, ale myslím, že se na počátku k hrozbě postavila správně. Mám rád tuto zemi a ohromná vlna solidarity mezi lidmi, obětavost a profesionalita mě hřály na duši. Teď přijde realita všedních dnů, nadšení ubyde a leckomu půjde o přežití. Tak si držme palce a ukažme tu lepší část české povahy. Půjde to.