Nový šéf ÚVN: Potřebuji kolem sebe lidi mé krevní skupiny ochotné pracovat na více než sto procent

Prakticky hned po svém nástupu jste odvolal několik náměstků, což někteří nesli dle médií s nelibostí. Je to otázka důvěry, nebo za vaším rozhodnutím bylo nějaké jejich pochybení?

Potřebuji v daném okamžiku odborníky, čímž neříkám, že nejsou, ale každý ředitel potřebuje svoji krevní skupinu. Parametry výběrového řízení byly nastavené, aby to byli lidi s nějakou historií a měli zkušenosti se spoluprací s ministerstvem obrany či zahraničím. Musíme vytvořit spolupráci s některými nemocnicemi, abychom mohli lépe školit vojenské zdravotníky. Nabírali jsme zkušenosti v Afghánistánu a všichni si je neseme dodnes. A pokud nejste přímo v tom konfliktu nebo v oblasti, kde něco probíhá, nemáte představu, co je a není potřeba.

Chtěl jsem si prostě vytvořit tým a využít toho, že jsou prázdniny. Ono se zdá, že je to hrozně rychlé, ale my nemáme čas. Potřebuji, aby se během jednoho měsíce seznámili se vším, co tady je, a od září jsme do toho natvrdo skočili.

Cítím z vašich slov, že jste v předchozí vedení nemocnice neměl důvěru. Je to tak?

Ano. Úkolů je hrozně moc a ti lidé už neměli objektivní pohled na provoz a nový člověk přinese vždy nějaké nové nápady. Jak je znám, neměl jsem pocit, že by šli směrem, který já potřebuji, a je nutné, aby věřili tomu, co chci dělat. Potřebuji lidi, kteří umí spolupracovat se všemi organizacemi a jsou schopni pracovat rychleji. Budou muset pracovat víc než na sto procent. Jde o zrychlení procesů. Opravdu nemáme čas. Lidé tu jsou už tak pod velkým psychickým tlakem a já nemůžu přicházet o nelékařský zdravotní personál, musím jim tu udělat hezké a příjemné prostředí.

Jen doplním, že jsem odvolal jen některé náměstky. Někteří chtěli skončit, ale bojím se, že další nebudou chtít v tomto tempu pokračovat. Nikoho jsem ale vyhodil, všichni mají možnost najít tady náhradní uplatnění.

Hodláte dál odvolávat?

Pokud nebudu muset, už odvolávat nebudu.

Na post ekonomického náměstka nastupuje Tomáš Perutka, někdejšího šéfa Správy státních hmotných rezerv, jenž byl obžalován a následně pravomocně osvobozen soudem v kauze Viktoriagruppe. V zákulisí se pak také mluví o tom, že vám má dělat poradce exministra obrany Martin Barták, který taktéž stál před soudem a byl rovněž osvobozen. Neobáváte se, že byste těmi personálními rozhodnutími mohl nahrávat kritikům?

Pan Perutka vyhrál výběrové řízení, kterého jsem se nijak neúčastnil. Podle toho, co jsem četl, splňuje naprosto všechny požadavky. Má velké zkušenosti mimo jiné z mezinárodních institucí v Bruselu či New Yorku. Je to člověk, kterého potřebuji.

Co se týče doktora Bartáka, je to zaměstnanec ÚVN, kolega neurochirurg, se kterým se známe hrozně dlouho. Já jsem se na tu pozici připravoval spoustu let, mám mnoho škol a kurzů. Ale když máte v okolí někoho, kdo má zkušenosti z vysoké politiky, může vám říct svůj názor.

Žádnou poradenskou smlouvu nemá, a pokud se o něčem bavíme, je to v rámci dlouholetého přátelství. Jako ředitel se můžu zeptat kohokoliv na cokoliv a buďme upřímní, na těch sálech přátelství vznikají.

Pojďme k samotné ÚVN. V jakém stavu jste ji přebíral?

Jsem tu už pětadvacet let, takže nemocnici znám velmi dobře. Ve funkci ředitele je to ale úplně jiný pohled, vidíte problémy trochu jinak, než když působíte jen jako lékař. Jsme už dva roky nepřetržitě omezováni tím, že vyhořel pavilon A a stále není v provozu. Omezuje to tři velká oddělení, z toho dvě kliniky, protože se musely uskromnit a uvolnit místo. Každý předpokládal, že to bude maximálně za rok a půl vyřešené.

Takže největším úkolem, který jsem převzal a chci ho splnit, je co nejrychleji dát dohromady vyhořelý pavilon, abychom tam mohli přesunout lidi i víc rozvíjet třeba vědu.

Tento týden to budou od požáru dva roky. Dokdy chcete pavilon pět zprovoznit a jaké odhadujete náklady na rekonstrukci?

To je právě velký problém, protože to souvisí s pojišťovnou, která chce také znát náklady. Ještě stále to nemáme zpracované. Už proběhla výběrová řízení na mé nové spolupracovníky, náměstky, se kterými zahájíme společné úsilí na tom, aby bylo co nejdříve vyhlášeno výběrové řízení, vyřešena projektová dokumentace a abychom také měli představu o ceně.

Jaké jsou další největší resty nemocnice?

Jsou tu věci, které jsme měli řešit už dávno. Musíme rychle upgradovat nemocniční informační systém, protože je zastaralý. To pomůže zaměstnancům zpřehlednit informace o pacientovi a péči o něj. Velmi pomalý je akviziční proces. Pokud uvažujeme do budoucnosti, že bychom chtěli budovat nové traumacentrum, musíme zrychlit. A pokud neuděláte změny na těch nejvyšších postech, nezmění se to, protože jedete v jakémsi stereotypu.

Mluvíte o vybudování nového traumacentra. Proč když už jedno máte?

Naše traumacentrum je stoprocentně vytížené a jako vojenská nemocnice bychom měli mít vybudované rezervy. Navíc každé traumacentrum má mít zastoupené všechny obory a obzvláště vojenská nemocnice by měla mít těch oborů dokonce i víc, abychom byli připraveni na specifický typ události či nějaký velký průšvih. Chceme tedy otevírat další obory. Proto také musíme vybudovat nové centrum.

Jak by mělo přesně vypadat?

Je tu společná vize s Prahou 6, že bychom otáčeli vstup do nemocnice, což by bylo výhodné třeba i pro vojenské účely, protože budeme blíž uzlu, jako je Veleslavín. A řešíme, jestli vybudovat jen bránu, nebo opravdu postavit nové moderní traumacentrum včetně toho, že bychom přistavěli další heliport, který by splňoval všechny požadavky na modernizovanou techniku.

Jaké předpokládáte finanční náklady a dokdy by mělo nové traumacentrum stát?

Těžko odhadnout, ale asi vyšší stovky milionů korun. Vybudování předpokládám v horizontu několika let, nejvýše deseti. Na to navazuje i další věc, jako je zastaralý chirurgický pavilon. V okamžiku, kdy ho budeme modernizovat, máme dvě možnosti. Buď omezíme operační výkony, což v žádném případě nechceme, protože ten pavilon je už teď vytížený a prodloužily bychom čekací doby na zákroky. Nebo část plánované péče přesuneme na přechodnou dobu do toho traumacentra, kde stejně vybudujeme nové sály.

Současné vedení jako náměstci, jak investiční, tak ekonomický, počítali s tím, že se musí sály předělat, ale žádné kroky nedělali. A tady bude potřeba ten tah na branku a konstruktivní myšlení, protože když postavíme nové traumacentrum, nebudeme muset omezovat provoz.

Chceme být připravení na to, že se může stát nějaké opravdu velké neštěstí a museli bychom přijmout obrovské množství zraněných. Máme rezervy, máme krizové plány, ale ty počty pořád neodpovídají tomu, co bych si představoval. Měly by být mnohonásobně vyšší. Nejde jen o případný vojenský konflikt.

Jak chcete sehnat finance?

Musíme si na sebe vydělat. Já jsem teď nastoupil, a proto potřebuji zkušeného ekonoma, aby se do toho opřel. Byli jsme finančně na nule, ale rád bych se dostal do plusu a mohli bychom realizovat mé plány.

ÚVN se má starat vedle běžných občanů primárně o vojáky. Při nástupu jste sliboval, že zrychlíte kritizované lhůty u prohlídek vojáků, i ve vztahu ke zrychlení náborů. Začal jste na tom už pracovat?

V prvé řadě si musíme jasně říct, kdo je v daném okamžiku pro armádu důležitý. Chceme do procesu zapojit i moderní technologie. Teď pracujeme na tom, aby náborová střediska měla ihned informace o rekrutovi, který nám projde nemocnicí. Budou vědět, zda má nějaký problém a půjde s ním pracovat, protože každý problém se dá řešit. Uvažujeme o tom, že by celá armáda byla propojená jedním integračním systémem, abychom měli informace o vojácích všude. Abychom v jednom okamžiku výsledky viděli my v posádce, ve střediscích. Tím se celý proces péče i rekrutací výrazně zrychlí.

Chcete se více zaměřit i na takzvanou bojovou medicínu. Co si pod tím má běžný člověk představit?

Je to věc, na kterou máme špičkové odborníky, a chceme jim vytvořit prostor k rozvoji.

Je to výcvik jednotlivých složek pod tlakem. Vytvoříte si scénář nějaké bojové situace, například výbuch dvou obrněných vozidel a personál, kterému postavíte třeba stan, plní úkoly, na které je svým způsobem zvyklý, ale činí tak jakoby ve skutečném bojovém prostředí. Potřebujeme, aby lidé věděli, jak to ve skutečnosti v takových situacích probíhá. Je to velmi specifické. Chceme do toho zapojit i telemedicínu, což je podpora na dálku, v daném čase pomoc s operací, konzultace a podobně. Bojová medicína je něco úplně jiného než třeba autonehoda, jsou tam jiné typy zranění, například při výbuchu jsou poraněné jiné orgány. Nechci, aby to bylo čistě na výuce, ale aby byli lékaři co nejvíc venku a telemedicína je tu úplně nová věc.

V čem?

Pokud mluvíme o samotné telemedicíně, jsou tu dvě věci. Zaprvé pro bojovníky v první linii, kdy sledujete jejich data, oběhovou teplotu, další věci, stresy. To vše dneska už můžete sledovat na dálku. A zadruhé je tam zdravotník, který když dojde ke zranění, má kameru, může vše na dálku konzultovat.

Druhý směr je tu pro válečné veterány. Snažíme se, aby lidé, kteří za nás nasazovali život, cítili, že tady mají místo a zastání. Pracujeme teď velmi intenzivně na tom, abychom mohli jejich stavy, kdy často mají vlivem dlouhodobého stresu zvýšený výskyt civilizačních chorob, řešit na dálku z jejich domova. Hodláme jim nabídnout glukometry či chytré hodinky a napojit je na zdejší lékaře, kteří je budou hlídat a sledovat. Ten člověk sem nebude muset, nezabírá tu místo v čekárně, nečeká na doktora, který pak zvládne třeba za dopoledne třikrát tolik lidí. Navíc spousta veteránů je mimopražských, a pokud chceme pokrýt celou republiku, nic jiného než telemedicína nám nezbývá. Je to pilotní projekt.

Jak je na tom nemocnice personálně? Zdravotnická zařízení se obecně potýkají s podstavy, je to u vás stejné?

Vzhledem k tomu, že je tu špičková péče, myslím si, že není lékařů nedostatek. Hlásí se spousta studentů, protože máme kliniky, jede tady vzdělávací program, takže co se týče lékařů, situace je velmi dobrá. Horší je to u nelékařského zdravotnického personálu a na tom musíme hodně pracovat, ale to je všude. Je to obecný a dlouhodobý problém, který přišel s tím, že se mění společnost i vzdělávací systém. Než se to celé usadí, všechny nemocnice budou trpět nedostatkem.

Jak moc se nedostatek lidí projevuje v péči o pacienty, čekacích lhůtách na vyšetření či operacích?

Nemyslím si, že by byl takový podstav, který by ovlivnil čekací doby. Ty jsou standardní. Máme spíš omezení v kapacitě operačních sálů. Musíme se zamyslet nad investicemi do budoucnosti. Jestli se chceme věnovat traumatologii, budeme muset uvažovat i o rozšíření počtu operačních sálů.

Co byste chtěl v ÚVN po sobě zanechat, až jednou skončíte?

Chci sem vnést opět vojenského ducha, aby personál víc chápal, že vojáci jsou naší součástí, máme jeden cíl a staráme se o armádu. To tu v posledních letech úplně nefungovalo. Chci po sobě zanechat například zmíněné traumacentrum, větší spolupráci s lékařskými fakultami a zkvalitnění bojové medicíny. Vedle toho chci dát prostor vědě, výzkumu a samozřejmě i péči o civilní pacienty.