Neziskovka: Nahlášené útoky na Ukrajince jsou jen špičkou ledovce

Od začátku působení vaší organizace v roce 2009 až do začátku války na Ukrajině jste měli minimum ukrajinských klientů, jak je to nyní?

Nárůst počtu lidí, kteří se na nás obrátili kvůli tomu, že byli napadeni pro svoji ukrajinskou národnost, byl enormní. Měli jsme dva ukrajinské klienty, kteří se na nás před začátkem války na Ukrajině obrátili. Vloni to číslo stouplo na čtyřicet.

A jak to vypadá letos?

Trend se začal obracet během loňského roku. Do jeho poloviny bylo víc lidí napadeno pro jejich ruskou národnost, ať už domnělou, nebo skutečnou. Pak se to obrátilo a je zde stále větší množství lidí napadených pro skutečnou nebo domnělou ukrajinskou národnost. Trend pokračuje i letos, přičemž nejde jen o násilí verbální, ale i fyzické. Dál pak o útoky na majetek, vyhrožování nebo zastrašování.

Přesunuly se útoky vůči Ukrajincům do reálného prostoru, nebo stále převažují útoky na internetu?

To lze těžko soudit, protože útoky v online nebo fyzickém prostoru, o kterých se dozvídáme, jsou jen špičkou ledovce. Máme data pouze o lidech, kteří se na nás obrátili nebo které jsme zaznamenali v rámci našeho monitoringu. Tam mírně vedou útoky ve fyzickém prostoru.

Ale když se podíváme na sociální sítě a komentáře na zpravodajských serverech, tam je obrovské množství verbálních útoků. Ty k nám nedoputují, protože se nenajde člověk, který by nám to nahlásil.

Tyto útoky monitorujeme, ale není v silách naší organizace mapovat to komplexně. Bylo by zajímavé slyšet tato čísla od policie. Ta bohužel ve svých zprávách, které vydává, nezveřejňuje státní příslušnost. Dozvídáme se o státní příslušnosti pachatelů, ale bohužel nemáme jednotná data o obětech, na kterých bylo násilí pácháno.

Kdo jsou nejčastějšími oběťmi? Muži, děti, nebo ženy?

U násilných činů, které jsou trestněprávně řešitelné, jsou to častěji dospělí. Kdybych to posuzoval podle případů, kterými se zabýváme, je to zhruba polovina žen a polovina mužů. Děje se i násilí na dětech, jež je ale často prováděno dalšími dětmi, které nejsou trestněprávně odpovědné, a tak se ani o těch útocích nedozvídáme. Vyjma případů, kdy se na nás rodina obrátí, nebo z médií, když se rodina rozhodne příběh zveřejnit.

Hodně viditelný byl případ, kdy čeští školáci slovně napadli ukrajinskou spolužačku. Stupňuje se šikanování ukrajinských žáků?

K tomu nemáme ucelená data a úplně nevěřím, že bychom je někdy získali. Hodně to závisí na rodinách, aby si vyhledaly odbornou pomoc. Především však na školách, aby si všímaly těchto forem šikany, řešily to a ideálně pomohly podle vlastních možností, ale aby situaci řešily i s odborníky.

V posledních týdnech se stupňuje napětí mezi Romy a Ukrajinci. Je to nějaký dočasný trend, nebo by ta situace mohla ještě eskalovat?

V České republice dochází k velké radikalizaci, ale ta zasahuje celou společnost stejnou měrou. Nedá se říci, že by se Romové radikalizovali víc než kterákoli jiná část společnosti. Ten dopad je na všechny stejný, přesto je vidět napětí mezi Romy a Ukrajinci. Příčin bude vícero. Bude to možná podobná zkušenost s diskriminací, předsudečným násilím a možná podobný socioekonomický stav.

Velkou měrou k tomu přispívá i nedostatek informací o tom, kdo násilí páchá. Příchozí Ukrajinci bývají často považováni za zvýšené bezpečnostní riziko, ale data tomu neodpovídají.

Ve zprávě kriminální policie za loňský rok je vidět, že Ukrajinci se zde nedopouštějí trestné činnosti ve větším měřítku než kdokoliv jiný. Zejména u závažných forem trestné činnosti, jako je násilná, majetková či mravnostní trestná činnost, je incidence výrazně nižší než u zbytku populace.

Pro představu, ze všech Ukrajinců tu loni spáchalo nějaký trestný čin 0,4 procenta z nich. U občanů Slovenska je to 2,19 procenta, Polska 2,93 procenta, Německa 0,89 procenta.

Jak k Ukrajincům přistupuje státní správa, nesetkávají se s odsudky?

S konkrétními příběhy diskriminace nebo ostrakizace ukrajinských uprchlíků se přímo nesetkáváme. Bylo to však patrné zejména v případech, kdy si uprchlíci nesou vícero identit, které jsou u nás běžně diskriminované, například ukrajinští Romové, kteří se k nám mezi uprchlíky dostávali.

Ti byli vystaveni nedůstojnému zacházení jak při řízení o udělení dočasné ochrany, kdy se řešilo, jestli náhodou nemají i státní občanství Maďarska nebo jiné země, tak při pobytu v nelidských podmínkách na hlavním nádraží v Praze nebo vedle brněnského nádraží. Zde byl předsudečný přístup orgánů státní správy patrný.

Máte po ruce příklad, kde vaše instituce pomohla a příběh měl dobrý konec?

Většina příběhů, které se k nám dostanou, má dobrý konec, alespoň co se týče právního řešení. Nedávno soud odsoudil muže, který fyzicky napadl ukrajinský pár a poničil mu auto. Pachatel byl odsouzen, obětem byl přiznán nárok na náhradu majetkové škody.

Šťastný konec pro oběti ale nelze předpokládat jen na základě úspěšného trestního řízení. Před lidmi, kteří se setkali s násilím, je dlouhý proces vyrovnávání se, má to dopad na jejich rodinné vztahy, psychický, zdravotní i ekonomický stav.

Co dělat, abychom společně co nejlépe vycházeli a navzájem se respektovali?

Přijde mi důležité nestavět se do role soudce, nesoudit druhé podle charakteristik, které si člověk nese. Pokud už musíme hodnotit druhé, tak jen na základě jejich vlastního jednání.

Neměli bychom také naskakovat na dezinformace, měli bychom si ověřovat, co čteme, co přijímáme a na základě čeho si vytváříme názory a postoje. Kdybychom to zvládali, žilo by se tu všem výrazně lépe.