Nevidomí se psí asistencí poměřili v ulicích Prahy svoje schopnosti

Soutěžící se dopředu naučili trasu, kterou museli projít, a se svými čtyřnohými parťáky vyrazili do ulic v okolí hotelu Olšanka. Kromě orientace plnili různé úkoly. Každého doprovodila cvičitelka, jež se ujala role porotce.

Klání mělo prověřit schopnosti zvířat a jejich souhru s člověkem. „Na základě toho se dá stavět dál. Předáním vodicího psa to zdaleka nekončí. Lidé se mohou na naše instruktorky kdykoliv obrátit a docvičit, co je potřeba,“ řekl Novinkám Zdeněk Lébl z nadačního fondu, který se věnuje chovu a výcviku vodicích psů. Doteď jich potřebným předal 107.

„Vždycky si říkám, že budu poslední, že se ztratím a že to nedám. Ale nikdy se to nestalo,“ hlásila před startem Blanka Janečková z Loun, která se klání účastnila popáté. Není prý soutěživý typ, účast bere spíš jako společenskou událost, na které se potká s přáteli. Labradorka Aiwa, její třetí vodicí pes, zatím trpělivě vyčkávala svojí paničce u nohou. „Myslím, že nám to spolu chodí pěkně,“ přemítala Blanka.

Svojí čtyřnohou společnici bere jako právoplatnou členku rodiny, kamarádku. „Nikdy neřekne, že nejde ven,“ smála se Blanka, která ráda zpívá.

„Když si přivezla prvního psa, prohlásila – tak a teď už tě nepotřebuju,“ smál se manžel Tomáš, který prozradil, že u nich doma žije pět psů. „A tři děti. Manželka je strašně šikovná,“ řekl o svojí partnerce.

„Jsem ráda, že jsem došla,“ oddechla si s úlevou po absolvování trasy Zuzana Fialová z Nového Bydžova, které závod zabral asi hodinu. Protože disponuje zbytky zraku, měla celou dobu klapky na očích. „Obdivuju všechny kamarády, kteří nevidí vůbec,“ konstatovala v souvislosti s tím, že soutěž ji několikrát pořádně potrápila.

„U nás není takový provoz jako v Praze, ani hluk, byla jsem úplně ztracená,“ přiznala Novinkám usměvavá žena, která místo svých očí využívá asi tři roky fenku Galiu.

„Je super, ulehčuje mi život. Jakmile se začne šeřit, nevidím nic. Dřív mě vodila dcera, která je teď na internátě, nebo manžel. Jsem strašně ráda, že Galiu mám a že si díky ní všechno dokážu zařídit sama,“ svěřila se. Na soutěž dorazila poprvé a už se těší na příští rok.

S každým soutěžícím vyrazila cvičitelka-rozhodčí, která také dbala na bezpečnost nevidomého. V případě nouze poradila, kudy zamířit. „Budu ti strhávat body za ovlivňování psa,“ varovala Zuzanu cvičitelka Hana Hošková krátce po startu. „Jdeš do silnice. Ona tam nechtěla, ty jsi ji tam nasměrovala,“ upozorňovala o kus dál. Pak se Galia dočkala náležité pochvaly, když splnila jeden z úkolů – našla ty správné dveře.

A později dovedla paničku k lavičce. „Lavičku jste našla krásně,“ hodnotila dobrovolnice z obecně prospěšné společnosti Tyfloservis, která podporuje nevidomé a slabozraké na cestě k samostatnosti, na dalším stanovišti. „To asi jo, ale na zbytek se mě neptejte,“ smála se Zuzana.

Nadační fond Mathilda nese jméno po své patronce a zakladatelce hraběnce Mathildě Nostitzové. Kromě chovu a výcviku vodicích psů provozuje rozsáhlou digitální knihovnu, jež čítá asi 30 tisíc knižních titulů, několik tisíc filmů a seriálů s audio popisem a na 700 speciálních notových zápisů pro nevidomé.

„Zabýváme se podporou nevidomých umělců, vydáváme zvukový časopis, máme vlastní keramický ateliér, oddělení technické podpory, které pomáhá s ovládáním techniky pro nevidomé,“ doplnil Lébl, který má zbytky zraku.

Na otázku, jak se lze s handicapem vyrovnat, přiznal, že špatně. „Ale máte jen dvě možnosti, buď se oběsit, nebo s tím žít, tak jsem si vybral tu druhou cestu,“ usmíval se.

Za největší úskalí pro lidi, kteří nevidí, považuje sdílené koloběžky poházené po ulicích, elektromobily, které nejsou slyšet, nedokonalé značení a někdy nelogické umísťování některých reklamních panelů. „Myslím, že se město snaží, ale zdaleka to není dokonalé,“ konstatoval. Všichni nevidomí by podle něj asi uvítali víc digitálních zastávkových označníků, které mluví.