Článek
Nevidomí lidé vyznávající sportovního ducha mají jen velmi omezenou možnost vyzkoušet si kolektivní sport. Podle Jitky Graclíkové, která s lidmi se zrakovým omezením pracuje už 11 let, je tak pro ně nejpopulárnější sport na planetě, fotbal, ojedinělou příležitostí.
Sdílená radost
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
„Znamená to pro ně možnost samostatného pohybu, kdy jsou více méně odkázáni jen na sebe. Důležitá je pro ně i sdílená radost, snad nikdy jsem u nevidomých neviděla takovou radost, jako když dají gól. Zrovna teď píšu i diplomovou práci, kde se zabývám i tím, že fotbal pozitivně ovlivňuje jejich fyzičku a prostorovou orientaci, postupně je vidět, jak lépe a lépe dokáží odhadnout metry, úhly, držet vzdálenost mezi sebou a podobně,“ řekla Právu Graclíková, která s hendikepovanými sportovci pracuje v brněnském týmu Avoy.
Zápas i příprava na něj se nijak zvlášť neliší od běžného utkání. Hráči se protáhnou, rozcvičí se s balónem a už v té chvíli nezasvěcený pozorovatel zaváhá, zda jsou hráči skutečně slepí. Míč, který při svém pohybu rachotí díky tomu, že je v něm soustava kovových kuliček a plíšků, totiž ovládají bravurně a dokáží přesně odhadnout směr, ze kterého se k nim blíží.
„Všichni hráči musí mít klapky na očích, protože někteří mají zbytky zraku, takže tímto mají všichni stejné podmínky. Hraje se na malém hřišti, brankář je vidící a před ním čtyři nevidomí hráči, které může navigovat trenér a navigátor za brankou. Jinak se orientují podle mantinelů a spoluhráčů, mají formace, které se snaží držet,“ vysvětluje Graclíková.
Při samotném utkání hráči skutečně velmi dobře vědí, kde se pohybuje míč a kde jsou přibližně jejich spoluhráči, takže hřištěm létají i přesné přihrávky. „Orientace na hřišti mi problém nedělá, ale je náročné vnímat tolik podmětů najednou, protože člověk musí poslouchat balón, trenéra, musím vědět, kde jsou spoluhráči a protihráči,“ vypočítává jeden z hráčů, Jan Hegr.
Musí mít lepší techniku
Hráči musí mít dokonale vypilovanou techniku s míčem. „Když člověk vidí, může si míč předkopnout a běžet za ním. To tady ale nejde. Musíme i za běhu mít balón pořád pod kontrolou na noze,“ upozornil Hegr.
Hráči mají při utkání na hlavě helmy, protože souboje jsou skutečně tvrdé. „Platí pravidlo, že když jde někdo proti hráči s míčem, musí protihráče slovně upozornit slovem ,voy‘, což ve španělštině znamená ,jdu‘. Ke zraněním ale u nás naštěstí téměř nedochází,“ prohlásila Graclíková.
Brněnští nevidomí fotbalisté nyní pilně trénují na velký turnaj Bučovice Blind Football Cup, který se uskuteční na konci května v Bučovicích na Brněnsku. Dorazí sem kromě tuzemských týmů z Brna a Prahy fotbalisté z Německa, Anglie, Řecka a hlavně z kolébky fotbalu, Brazílie.
„Proti Brazilcům s paralympijskými vítězi v týmu už jsem hrál. A byl to zážitek. Jsou neskutečně šikovní a sehraní. Takovou jemnost při zpracování míče, kličku, to u nás nikdo nemá. Byla to neskutečná škola a i proto se na další střetnutí velmi těším,“ nemůže se dočkat zápasu Hegr.