Článek
Netradiční fobie možná působí legračně, lidé, kteří jimi trpí, se ale příliš nebaví. „Když vidím motýla, okamžitě začnu utíkat a někdy u toho i křičím,“ vysvětluje student Svatoslav Hofman. Horší jsou pro něj dokonce mrtví motýli než živí. „Zajímavé je, že bělásci nebo žluťásci mi vůbec nevadí. Ale třeba babočka paví oko je pro mě nejděsivější stvoření na světě. Potkat ho při řízení auta, tak určitě nabourám,“ říká Hofman.
Pochází z Orlických hor, kde má kolem domu samé louky a lesy, pobytu venku se však nevyhýbá. „Spíš mě překvapí doma v chodbě nebo dokonce v pokoji,“ dodává Hofman. Podle psychoterapeutky Lucie Bělohlávkové není dobré se objektům strachu vyhýbat. Nejlepším způsobem, jak fobii překonat, je začít se postupně konfrontovat s tím, co člověka děsí.
„Je důležité si uvědomit, že čím častěji a déle se vystavujeme tomu, čeho se obáváme, tím rychleji jsme schopni intenzitu našeho strachu snížit,“ řekla Novinkám Bělohlávková. Ta se ve své praxi setkala už se spoustou zajímavostí, například s fobií ze zvonků, žvýkaček, žab, konkrétních slabik nebo ze zvracení. Mezi největší bizarnosti řadí dále fobii ze schodů a klaunů.
Špinavé versus čisté knoflíky
Michaela Pláničková z Plzně trpí fobií z knoflíků. Přesně si pamatuje okamžik, kdy si svůj strach poprvé uvědomila. „Ve třech letech jsem byla na procházce s mámou a jednou nohou zajela do plného kanálu. Pršelo, byla jsem mokrá a na sobě měla svetr s knoflíky. Když jsem si všimla, jak jsou špinavé, připadalo mi to odporné,“ vypráví Pláničková.
Od puberty se její fobie zlepšila, momentálně snese svoje knoflíky, ovšem čisté. Když je potřeba, musí je také přišívat, výjimku ale tvoří knoflíky na pyžamu a pánském spodním prádle. „Ty zkrátka nepřišiju, jedině s kbelíkem vedle sebe,“ přiznává napůl s nadsázkou. Pláničková postupem času zjistila, že jí vadí i věci, které daný předmět připomínají, například provrtaná mince.
V případě fobie z knoflíků zasahuje strach jedince do života dalších lidí.
Psychoterapeutka potvrzuje, že s fobií z knoflíků se setkala u dětí a dospělých lidí. „V takovém případě zasahuje strach jednoho člověka i do života dalších lidí. Rodiče přemýšlí, jaké oblečení dítěti koupit, i co mají sami na sobě. Často si pak říkají, jestli nevěnují knoflíkům příliš mnoho času,“ míní Bělohlávková.
Psychoterapeuti pomůžou s jakoukoliv fobií, například Hofman ale odborníky nevyhledává. „Zbytečně by se mě snažili přemluvit, abych s tím něco dělal. Svůj strach se nesnažím překonat, prostě to není možné,“ myslí si student.
Pláničková tvrdí, že jí nejvíc pomohla diskuse na internetu, kde se dozvěděla o dalších lidech se stejným problémem. „Někteří jsou na tom mnohem hůř než já. Mě to nijak extrémně neomezuje, takže odborníka nevyhledávám. Studovala jsem psychologii a s přednášejícími doktory jsem moji fobii konzultovala. Na léčení zralá nejsem, tak není důvod to víc řešit,“ myslí si Pláničková.