Článek
Kde vás zastihl podzim 1989?
Zažívali jsme tenkrát přelomovou dobu, čas nadějí pro to, aby se prosadila demokracie a překonalo se rozdělení Evropy. Svoboda a demokracie dostaly jedinečnou šanci a já jako student gymnázia v Bavorsku jsem chtěl být u toho. Se dvěma spolužáky jsme nasedli do Volkswagenu Brouka a vyrazili se podívat do Berlína na Braniborskou bránu, kterou se dalo po pádu Berlínské zdi procházet.
V létě a na podzim onoho roku se pražská Malá Strana zaplnila odstavenými trabanty občanů NDR, kterým se pak podařilo dostat se přes velvyslanectví Spolkové republiky do západního Německa. Ambasáda připravuje řadu akcí, přičemž v rámci jedné hledá pamětníky. Hlásí se i Češi?
Ano, chystáme spoustu projektů. Těší nás, že se ozvalo i několik českých svědků tehdejších událostí, a máme pochopitelně zájem o další vzpomínky. Pro zájemce jsme zřídili speciální web www.prag.diplo.de/rok1989 a facebookovou stránku https://www.facebook.com/PragerBotschaften1989.
Vztahy na všech úrovních – od politických špiček přes školy všech kategorií až po rodiny – jsou nejlepší za poslední desetiletí, na tom se shodnou téměř všichni, s nimiž hovořím. Čemu přičítáte fakt, že zažíváme výjimečně dobré sousedství?
V česko-německých vztazích panuje tak příznivá situace i proto, že máme správné nástroje – Česko-německý fond budoucnosti, Česko-německé diskusní fórum, Česko-německý strategický dialog mezi vládami. To vede k tomu, že se lidé na obou stranách hranice stále častěji setkávají, poznávají se navzájem, učí se od sebe. Tím se odbourávají letité předsudky. Radikálové, kteří by chtěli, dejme tomu, takové předsudky podporovat, mají stále menší šance vztahy zatěžovat.
O vás se ví, že jezdíte po krajích, rozmlouváte se studenty, seniory. Která věková kategorie je úspěšnému soužití obzvlášť nakloněna?
Nevidím rozdíly mezi věkovými skupinami ani je nedělám. Samozřejmě obecně lze říci, že mladí lidé bývají nejvíce otevřeni světu, ale celkově mohu zopakovat, že jsem nezaznamenal pronikavé odlišnosti.
Pojďme k mráčkům na jasném česko-německém nebi. Nepovažujete za chybu Evropské unie, potažmo Berlína, vnucovat zemím visegrádské čtyřky uprchlíky kvótami, včetně výhrůžek odebrání dotací? Mnozí Češi, mě nevyjímaje, to pociťovali jako chování antického Říma vůči provinciím: poslušným posílá obilí, na vzpurné legie.
V roce 2015 nastala zcela ojedinělá situace. Panuje všeobecná shoda, že se už nesmí nikdy opakovat. Jak Německo, tak EU přijaly celou řadu opatření – dohodu mezi Unií a Tureckem, funguje spolupráce s některými zeměmi původu či tranzitu, došlo k posílení ochrany vnějších hranic a také se změnil a přizpůsobil azylový systém v Německu. Tato opatření zapůsobila a počty migrantů se významně snížily.
Je už Evropa za vodou, nebo, jak Němci říkají, za horou?
I nadále čelíme výzvám a problémům. Všichni se také shodujeme na tom, že bychom nadále měli posilovat ostrahu vnějších hranic, podporovat lidi přímo v zemích původu či tranzitu. A i když se to všechno podaří, i když se dostaví perfektní výsledky těchto kroků, budou lidé nadále přijíždět do EU nebo se v ní už nacházet.
Záchrana klimatu je globální výzva a žádný stát nemůže sám nalézt uspokojivá řešení
To je realita, to musíme nějakým způsobem přijmout a nalézt společné uspokojivé řešení. Myslím si, že se v EU prosadil názor, že se nabízejí různé možnosti, jak projevit solidaritu navzájem mezi jednotlivými zeměmi jako součást společné cesty.
Evropa nedokáže nebo nechce umět rozlišovat mezi uprchlíky z válečných zón, které nelze nechat na holičkách, protože jde o jejich život či životy jejich rodin, a ekonomickými utečenci. Ti přicházejí za lepším životem, což není žádné lidské právo. Na podzim 2015 jsem v jednom záchytném centru v SRN hovořil s uprchlíkem z Libérie. Nejdříve se vydával za běžence z Aleppa. Pak řekl, že se na YouTubu dozvěděl, že některé země na severu platí lidem za to, že žijí, což je opis pro sociální dávky. Co s tím?
Rozlišovat a vyvozovat z tohoto rozlišení důsledky je skutečně důležitý úkol azylového systému. Samozřejmě musíme také informovat v zemích původu a tranzitu. Spolková vláda proto už před několika lety v nich zahájila informační kampaň, v níž šíříme osvětu a vypořádáváme se s mýty, které panují o životě v Evropě.
Na obzoru se rýsuje další dělicí čára mezi starými a novými zeměmi EU – tzv. zelená revoluce. Nic proti ochraně klimatu, avšak třeba český automobilový průmysl – a hovořil o tom i premiér Andrej Babiš – sleduje se zneklidněním určitou nepřipravenost domýšlet věci nebo až fanatismus přinejmenším části Zelených. Občas nejdříve vystřelí a pak se podívají, koho zasáhli.
Toto téma nepovažuji za něco, co by nás mělo rozdělit, ale za příležitost pro kooperaci mezi evropskými zeměmi. Záchrana klimatu je globální výzva a žádný stát nemůže sám nalézt uspokojivá řešení. Také se domnívám, že je v zájmu našich dětí nalézt společný přístup. Vidím možnosti i pro občanskou společnost, přičemž už dnes mnohé iniciativy a spolky ze zemí střední a západní Evropy táhnou za jeden provaz.
V případě výroby automobilů se zájmy jak u nás, tak v Německu takřka neliší.
Nepochybně, už jen proto, že má obrovský význam pro obě ekonomiky a obě stojí před shodnou výzvou. Tou je nezbytné snížení emisí, ale firmy musí také najít zcela novou koncepci pro mobilitu budoucnosti, aby obrovský úspěch a prosperita ve Spolkové republice i Česku dosažené automobilovým průmyslem mohly obstát i v budoucnu. Je také důležitým úkolem pro nás tady na velvyslanectví dávat dohromady odborníky, lidi z praxe a stratégy z oboru, aby se s věcmi příštími vypořádali.
Nemůže se stát, že Brusel na popud Berlína za tzv. evropskou hodnotu prohlásí třeba zřeknutí se cest v letadle v souladu s postoji švédské školačky Grety Thunbergové, stejně jako to před čtyřmi lety učinil s tzv. vítací kulturou?
Takovou iniciativu nepředpokládám. Mám za to, že bychom se měli stavět za to, abychom individuálními příspěvky dosáhli zlepšení. Nemyslím si, že by bylo dobré každý detail lidského života regulovat předpisy a nařízeními.
Sudetoněmecký landsmanšaft dal na posledním sněmu v Řezně na srozuměnou, že by uvítal, kdyby se některé z jeho příštích vrcholných setkání konalo tady v České republice. Z politických stran jsou tomu nakloněni jen KDU-ČSL a Piráti, tedy opoziční strany, nikoli vládní. Jaký očekáváte vývoj?
Chtěl bych především vyzvat k většímu klidu a rozvaze, aby se ta debata příliš nevyhrocovala. Jsem velice rád, že stále víc lidí v České republice sudetské Němce nevnímá jako hrozbu, ale jako příležitost. V Německu sotva existuje nějaká skupina lidí, která by cítila bližší sounáležitost s ČR. Ani jiná skupina, která by osobně tolik investovala, třeba do renovace či údržby kulturních památek v Česku. Jsem také rád, že extremisté na obou stranách hranice, kteří by chtěli využívat minulost jako záminku k tomu, aby ztížili spolupráci mezi oběma zeměmi, už nemají takový vliv.
Řekl jste, že stále více Čechů nepovažuje odsunuté Němce za ohrožení. To je jen pocit, nebo se opíráte o průzkumy veřejného mínění? Pokud vím, ty dosavadní to nepotvrzují.
Některé průzkumy, např. od CVVM nebo Seznamu, se zabývají touto otázkou. Tam vidíme, že už to není 90 procent lidí, kteří hodnotí sudetské Němce jako nebezpečí. Otevřenost ve střední Evropě roste. A z vlastní zkušenosti vidím, že stále více iniciativ z české občanské společnosti usiluje o setkávání se sudetskými Němci.