Nemají chuť žít a vzdávají to. Česko má vážný problém s izolovanými seniory

Tvrdá a měsíce trvající protiepidemická opatření dopadají v různé míře na psychiku většiny lidí. Stát se snaží zabránit šíření viru a chránit obyvatele. Ukazuje se ale, že pro seniory je tato ochrana často dvousečná a podepisuje se na jejich psychice.

Nejvíce si senioři stěžují na to, že jsou neustále sami zavření v bytě a nevídají své blízké, což byla před pandemií jedna z největších radostí, kterou měli, zkrátka „nemají teď pro co žít“. Velké části seniorů chybí i pravidelný kontakt s přáteli a vrstevníky, protože jsou zastavené veškeré volnočasové aktivity, na které docházeli do nejrůznějších stacionářů a organizací. Nemohou jít ani s přáteli do kavárny či restaurace.

Výrazně na jejich duševní zdraví dopadá i to, že častěji umírají jejich příbuzní nebo známí, a k tomu se přidává i obava o zdraví blízkých.

V důsledku toho se operátoři linek pro seniory, ale i pracovníci ze zdravotnických zařízení čím dál častěji setkávají s tím, že tyto lidi napadají myšlenky na sebevraždu, či se o ni dokonce pokusí.

Pozorují to v posledních týdnech například pracovníci na krizové telefonní lince zřizované organizací Život 90.

„Hovorů s čistě sebevražednou tematikou jsme měli v minulém roce 13, tedy v průměru jeden hovor měsíčně. V letošním roce jich evidujeme již 6. Pokud by tento trend pokračoval i ve zbytku roku, znamenalo by to více než dvojnásobný nárůst,“ přiblížila mluvčí Aneta Šebková.

Dalších typů hovoru, kdy senior otázku sebevraždy pouze okrajově zmíní, evidují za uplynulý rok 84. Za letošek jich zaznamenali již 25.

Mimo to se senioři na linku obracejí kromě žádostí o informace nejčastěji s tím, že se cítí osaměle a depresivně či jsou vystrašení a smutní. Takových hovorů linka udělala vloni 3581 a za letošek 691. „U této skupiny lidí často pozorujeme to, že i když nemají sebevražedné myšlenky, často nemají chuť dále žít a prostě to vzdají a rozhodnou se umřít,“ doplnila Šebková.

Extrémní frustraci pramenící ze samoty a zavedených opatření potvrzuje také vedoucí organizace Seniorem s radostí Jana Najbrtová a tamní psycholožka Hana Mezerová. „Slyšela jsem už i názor, že radši risknou své šance a nakazí se covidem, než aby žili tento život, kdy sedí pouze sami doma a nic nesmí,“ přiblížila Novinkám Mezerová.

Stejný trend potvrzuje i Kateřina Bohatá, vedoucí seniorské linky zřizované organizací Elpida. „Od podzimu registrujeme nárůst hovorů s výraznou intenzitou negativních emocí. Senioři volají s úzkostí, pocitem frustrace či s tím, že mají existencionální strach a přestává jim dávat smysl na tomto světě zůstávat,“ popsala zkušenosti Bohatá.

Na psychiku seniorů pak podle ní zhruba od konce ledna začínají ještě více dopadat zpřísněná vládní opatření. „Tvrdí, že ta zátěž je k nepřežití. Dopadá na ně i to, že jim ve vyšší míře umírají příbuzní či vrstevníci, a zároveň mají obrovský strach o děti, aby se nenakazily. Registrujeme i pokles odvahy i chuti bojovat například s onkologickými onemocněními,“ doplnila vedoucí linky.

Problém ale Bohatá vidí i v tom, že velká část seniorů si myšlenky na sebevraždu nechává pro sebe, protože to je pro ně tabuizované téma, které je společensky nějak může poškodit. I proto organizace sepsala určitý návod, jak problémy s duševním zdravím řešit.

„Senioři jsou o tom výrazně méně a častěji ochotni mluvit. Důvodem je jejich životní zkušenost, že návštěva psychiatra je něco ponižujícího. Často se setkávají ze strany příbuzných s bagatelizací ve stylu ,zase bude dobře, to zvládneš,‘,“ přiblížila.

Důležité, a zvláště v této době, je tedy podle ní, aby lidé nezlehčovali problémy svých nejstarších příbuzných, ale naopak je podpořili a pomohli jim najít cestu, jak například sebevražedné myšlenky zapudit. „První krok je to nebagatelizovat a pomoci mu, najít mu například kontakt na odborníka, mluvit s ním,“ apeluje Bohatá.