Některé z nás bili, všem šlo o život, vypověděl unesený český novinář

Celá skupina do Libanonu přiletěla 15. července a vracet se měla už v neděli 19. července brzo ráno. Hned druhý den po příletu však byla unesena včetně jejich libanonského řidiče, bratra v České republice zadržovaného Alího Fajáda.

Ze zajetí se Češi dostali až 1. února a strávili v něm celkem 201 dnů. Dodnes se neví, kde přesně byli zadržováni. Není vyloučeno, že to bylo v Sýrii.

Naše pětice byla celou dobu spolu.

Ten s námi určitou dobu byl, další dobu byl od nás odloučen.

Nevěděli jsme, kde je. Oni ho od nás odvedli asi třetí den věznění a dva měsíce jsme ho neviděli. Pak ho k nám vrátili a byl s námi až do konce.

On spíš komunikoval o tom, jestli budou zítra k obědu brambory nebo fazole. Jeho zajímaly spíš tyto věci, čímž něco naznačuji, ale nechci to rozvádět.

Víte, jsou lidé, kteří se možná trochu i kvůli své nižší inteligenci zajímají o jiné věci než o to, kdy budou propuštěni, a zajímají je víc ty fazole a brambory.

Nedá se v žádném případě mluvit o nějakém mučení či intenzivním násilí. Spíš bych to z jejich strany považoval za jakési výhrůžné lekce.

On ten Saíb si občas trošičku vyskakoval a byl trošku drzý, takže to spíš bylo stylem facky a kopance do břicha a tak.

Je fakt, že to bylo nepříjemné, protože nejen on to schytal a musím říct, že mnohdy to byla daň špatné náladě našich únosců.

Prostě přišli ve špatné náladě a potřebovali si bouchnout. Samozřejmě že člověka to opravdu nepovzbudí, ale nedá se říct, že by to bylo přímo nějaké sadistické násilí. Ovšem nikdy nevíte, co těmto lidem může cvaknout v hlavě.

Někteří z nás. Já osobně ne.

Bylo to hodně různé. Byly dny, kdy jsme jedli dobře a měli i teplé jídlo. Pak byly zase dny, kdy to byla velká bída, a totéž s hygienou.

Byly doby, kdy jsme měli oblečení vyměněno jednou za čtyři či pět dnů, pak zase úseky, kdy jsme v jednom oblečení byli třeba šest týdnů.

Ano, obě ruce do ohně. Všichni byli v šoku, co se stalo, to je naprostá jistota.

Nikdy předtím jsem nebyl unesen a doufám, že už nebudu, takže nemám s čím porovnávat. Ale oni nepůsobili dojmem nějakých Pepíků, kteří si někde půjčili kalašnikov. Působili dojmem, že vědí, co dělají a proč to dělají.

Jestli máte na mysli fyzickou likvidaci, tak samozřejmě naznačovali. Když přišla špatná nálada, tak vyhrožování bylo, většinou takové emotivní, otázka okamžiku.

Samozřejmě jsme se pídili a ptali, nicméně jsme se stále nic nedozvídali. Respektive pokud už někdo z těch únosců nějakou informaci pustil, tak to byly informace, které jedna druhou popíraly, vyvracely a protiřečily si. Jednoduše, byla to továrna na lež a nic se z toho nedalo vyvozovat.

Byl to 75. den věznění, kdy poměrně překvapivým způsobem přišel hlavní únosce a naprosto jiným tónem, mnohem serióznějším než jindy, nám oznámil, což si docela přesně pamatuju: „Jedná se o Alího Fajáda, a dokud ho Česká republika nevrátí Libanonu, tak my vás nevrátíme České republice.“

Spočítejte si sám, kdy to tedy bylo (28. září 2015 – pozn. red.).

Mimochodem my jsme nebyli uneseni 18. července, jak se teď všude uvádí, to se jen náš únos začal řešit v Česku. Nás ale unesli už o dva dny dříve, tedy 16. července.

Ano, ale kvůli vyšetřování ÚOOZ se k tomu nemohu víc vyjadřovat, protože jsem vázán mlčenlivostí.

Ano, tak to bylo.

Ano.

Dozvěděli jsme se, respektive někdo řekl, že jim nejde o Fajáda, ale že jim jde ve skutečnosti o el Marábího (další z Libanonců, který byl společně s Fajádem předloni v dubnu v ČR zatčen a vězněn a nakonec se stal rovněž součástí výměny – pozn. red.).

Ale popravdě řečeno, ono to člověka, když se tak zpětně ohlédnu, ani tolik nepřekvapí, protože jak už jsem říkal, tam padalo tolik informací, které si vzájemně protiřečily, že z toho opravdu nešlo skoro nic usuzovat.

My jsme se o to samozřejmě snažili, protože nám šlo o kejhák, ale ty informace byly tak protichůdné…

Byl jsem jako novinář panem Švarcem najatý na konkrétní práci. O Fajádovi jsem věděl tolik, kolik jsem si zjistil, abych profesionálně odvedl svoji práci, abych natočil reportáž s jeho rodinou, o jeho životě a příběhu.

S kolegou Pavlem Kofroněm děláme dvacet let lokální městskou televizi a tohle najednou byla, popravdě řečeno, taková výzva.

Dovedete si představit, když novinář, který je zvyklý točit vyloženě lokální věci, dostane najednou nabídku jet do takovéto exotické destinace, tak to samozřejmě zkusí.

Samozřejmě že ne.

Co věděl pan Švarc, na to se zeptejte jeho. Já jsem věděl to, co jsem vědět potřeboval. Samozřejmě se netajím, že jsem za tu práci měl dostat nějaký honorář, za který jsem chtěl odvést precizní práci s tím, že ta reportáž bude mít hlavu a patu, bude plná pravdivých informací, takže v zájmu tohoto jsem se seznámil s tím příběhem.

Pro mě nic. Mě si najal na práci, kterou umím dělat, nic víc ani míň. Předtím jsme se neznali.

Ano, organizoval. Program ale spočíval v tom, že se organizovalo, kam se dojede, do kterého města a co natočit. A jestliže o tom mluvíme, tak bych chtěl připomenout, že mým úkolem nebylo pouze natočit reportáž o příběhu Alího Fajáda.

Zároveň jsem měl druhý úkol, který, co se objemu týče, byl daleko náročnější, a to natočit poměrně obsáhlou reportáž o problematice syrských uprchlíků, která tehdy byla úplně jiná než dnes. Tomu jsem se věnoval hlavně.

Hovořilo se o tom, že by se tam měl natáčet rozhovor s Asadem, ale nikdy k tomu nedošlo a nějak se k tomu ani popravdě neschylovalo. Byl jsem připraven ten rozhovor natočit, ale osobně jsem si ani nemyslel, že se to podaří.

Nebyl jsem svědkem ničeho takového, ale hovořilo se tam o tom, že shodou okolností v tentýž den, kdy nás unesli, pro něj byla právě od bratra pana Fajáda, tedy od Saíba, připravena v hotovosti záloha na právní služby.

Ano, přesně tak. Měl je s sebou.

S Martinem Psíkem jsem se seznámil přibližně hodinu a půl před odletem na letišti. Byl nám představen jako zaměstnanec advokátní kanceláře Jana Švarce.

Dozvěděli jsme se to během věznění, ale nechci být přesný.

O tom (Pavlu) Hrůzovi v Libyi? Ano, jasně. Postupně během povídání nám to řekl, že to byl důvod jeho cesty do Libanonu.

Myslím si, že to věděli, protože se mi zdálo, že jsou vůči němu ostražitější než vůči nám všem ostatním.

Taky to z toho dedukuji, že to samozřejmě oni dva věděli a my ostatní jsme to vědět neměli.

Nechali nás v tom, v čem jsme byli, něco z nás i sundali, například nějaké nášivky a cedulky, aby někdo něco nepoznal. Například já byl v jednom tričku a upnutých šponovkách, tedy téměř ve spodním prádle.

Po nějaké cestě dodávkou nás z ní pak vykopli skoro do mrazu, venku byly tak dva stupně nad nulou, a odjeli pryč.

Řekli, že je hotovo, že naše čekání bylo dlouhé, ale že už je to za námi a že nás vezou na policii. Nevezli nás na policii, ale vykopli někde u silnice.

Zdravotně po fyzické stránce jsem na tom relativně dobře, psychika je horší.

Cítím se psychicky hodně vyčerpaný a mám problémy toho typu, že se ráno vzbudím mezi dvěma malými dětmi a trvá mi několik minut, než si vysvětlím, že nejsem zavřený a zamčený.

Osobně jsem tam zhubl o 23 kilogramů.