Některé soudy dál drží dogma. Nálezy ÚS o střídavé péči ignorují

Jenže realita u soudů je častokrát úplně jiná. Mnozí opatrovničtí soudci názor Ústavního soudu ignorují a dál se sveřepě drží dogmatu – dítě do péče matky, otec ať ho vidí jednou za týden.

Ukázkou otáčení se zády k nejvyšší soudní autoritě může být případ Tomáše D. ze Šumperka. S ním se loni rozešla jeho partnerka, se kterou má čtyřletou dceru.

O svěření do péče začal loni v prosinci rozhodovat Okresní soud v Šumperku. Ten zatím předběžným opatřením určil rozsah styku dcery s otcem na 43 hodin za 14 dní.

„To je velice úzký kontakt, kdy u dcery dochází k prokazatelnému odcizování vůči mně jako otci. Podal jsem tedy na soud žádost o vydání předběžného opatření, kde jsem navrhoval úpravu styku dcery s otcem v takovém rozsahu, aby byl rovnocenný pro oba biologické rodiče s ohledem na nejvyšší zájmy dítěte. Soud na to zareagoval usnesením, kdy naopak styk dcery s otcem snížil na pouhých 30 hodin za 14 dní,“ poznamenal muž pro Právo.

Po odvolání Krajský soud v Ostravě vrátil kontakt s dítětem na původní hodnotu, což je ale ovšem stále mizivá doba proti té, kterou dívka tráví se svou matkou.

„V současné době se tak nemohu plnohodnotně podílet na výchově dcery, provázet ji životem, plnit její tužby, přání, být jí spolehlivě k ruce při jejím vývoji. U dcery tak dochází k určité deformaci osobnosti, když funguji spíš jako návštěva či dozor na hřišti,“ řekl otec.

Muž proto podal další návrh na předběžné opatření, aby mohl trávit více času s dcerou. Výsledkem byla kontrola sociálky u něj v bytě a po týdnu od návrhu soudkyně smetla jeho požadavky ze stolu.

„Nelze se ztotožnit s argumentací otce, kterou se snaží porovnat počet hodin pobytu dítěte u něj a u matky, kdy takováto úprava styku by fakticky představovala střídavou péči. Teprve až na základě zevrubně zjištěného skutkového stavu věci bude moci být rozhodnuto, jaký rozsah styku otce s nezletilou, případně jaká forma péče, bude pro nezletilé dítě nejvhodnější,“ napsala soudkyně.

V rozhodnutí soudkyně píše, že při současné podobě styku byl zohledněn postoj matky, nijak ale nevysvětluje, proč dopřála sluchu při svém rozhodování matce, a argumenty otce pro ni nejsou tak důležité.

Názor ÚS, který je pro všechny soudy závazný, který by měli soudci znát a respektovat, přitom hovoří zcela jiným jazykem. ÚS v tomto případě mluví o definitivním svěření do péče, nikoli o předběžných opatřeních, ovšem za situace, kdy se opatrovnická řízení mohou táhnout do konečného verdiktu i několik let.

„Zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, pokud každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Pokud oba dbali o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení,“ mluví jasně například verdikt ÚS podaný soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou.

Aby mohl být otec své dceři nablízku, prodal rodinný dům, kde zůstal sám, a koupil si byt v Šumperku. Bývalá partnerka žije s dcerou asi 15 kilometrů od města.

„Dcera tam má u mě i svůj vlastní samostatný pokoj, ale zatím ho nevyužívá, chce být se mnou v mém pokoji, kde má taky svůj prostor s postelí, skříňkami, hračkami, stolečkem,“ upozornil, že sám se snaží dceři vytvořit co nejlepší zázemí.

Justice zatím v tomto případě rozhodovala jen pomocí předběžných opatření. Po druhém soudním stání soudkyně v Šumperku totiž jednání odročila na neurčito za účelem vypracování znaleckých posudků.

„O dceru mám zájem a to se soudu asi nelíbí, nechtějí mít práci s otcem. Matka se mnou nekomunikuje, dcera to vnímá a citelně to působí i na její osobnost,“ měl jasno otec.

Přitom to, že jeden z rodičů nebo oba nejsou schopni se dohodnout, není podle ÚS důvodem pro odmítnutí střídavé péče.

„Absence komunikace mezi rodiči nemůže být bez dalšího důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. Soudy naopak s ohledem na nejlepší zájem dítěte musí aktivně usilovat o zlepšení vztahu rodičů,“ apelují ústavní soudci.

„Soudní řízení jsou tak ponižující a i traumatizující, že to nikomu nepřeji. Matka naší dcery si zřejmě myslela, že proběhne jeden soud a bude hotovo, ale já se prostě bráním. Nic jiného mi ani nezbývá, protože mám dceru rád a ona mě také,“ dodal muž.