Nejvyšší soud nevyhověl rodičům, kterým zemřela těžce nemocná dcera

Dívka zemřela v nemocnici na začátku roku 2012. Rodiče tvrdili, že jejich dcera nebyla včas přeložena na oddělení ARO, přestože to prý její stav vyžadoval. Lékaři to podle tvrzení rodičů odmítali s tím, že vzhledem k onemocnění už by dívčin život neměl kvalitu.

Rodiče v žalobě tvrdili, že jejich dcera byla diskriminována z důvodu svého zdravotního stavu, byla jí upřena šance na léčbu, což nakonec vedlo k jejímu úmrtí.

Spor už jednou na Nejvyšším soudě skončil, tehdy tribunál nařídil projednat celý případ znovu. Poté, co justice nárok rodičů ve výši půl milionu korun pro každého odmítla, se spor znovu k Nejvyššímu soudu vrátil.

„Pokud by nemocnice zacházela se všemi pacienty, jimž selhávají základní životní funkce, tak, že jim neposkytne resuscitační péči, byla by existence oddělení ARO v nemocnici zcela zbytečná,“ tvrdili rodiče mimo jiné v dovolání.

Senát Nejvyššího soudu v čele s Robertem Waltrem ale jejich argumentaci nepřisvědčil a upozornil, že rodiče si nepřipouštěli, že dceřin stav se již nemůže zlepšit.

„Rodiče požadovali přeložení na ARO, aby si dcera oddychla a mohla dál bojovat. Vedoucí lékař dětského ARO jim vysvětloval, že resuscitační péče je indikována u člověka nemocného zvratným způsobem, u kterého je naděje na změnu,“ konstatovali soudci.

„Avšak o tento případ se nejedná, a že kdyby si myslel, že to jejich dceři prospěje, tak by ji na své oddělení přijal,“ dodali soudci.

„Zbytečné ztrpčení a ztížení zbytku života náročnými a zatěžujícími postupy je naopak pokládáno za projev lékařského alibismu. Není smyslem medicíny nabízet a poskytovat postupy, které pro nemocného nejsou přínosem,“ stojí ve verdiktu soudu.

„V určitých okamžicích již o život pacienta bojovat nelze, neboť zdravotní péče dále nepřináší pacientovi prospěch, a je třeba respektovat lidskou smrtelnost, jež nemůže zdravotnictví a medicína odvrátit,“ píše se dále ve verdiktu.

Soudci připomenuli, že pokud by přijali zjednodušující závěr o nezbytnosti resuscitovat za každých okolností jakožto právní standard, mohlo by to tak nutit lékaře k jednání odporujícímu lékařské etice a působícímu pacientům zbytečnou trýzeň či narušení jejich důstojnosti na sklonku života.

„Postup lékařů sledoval legitimní zájem pacientky neprodlužovat zbytečně její utrpení za situace, kdy ani přeložením na ARO nebyla naděje na zlepšení jejího zdravotního stavu či záchranu jejího života. Jednalo by se totiž o marnou ‚léčbu‘, která není ku prospěchu a v nejlepším zájmu pacienta,“ zakončili soudci.