Největší hornická tragédie ve Slezsku. V Karviné si přes dvě stovky obětí připomněli i jejich příbuzní

„Narodil se v roce 1861, takže když zemřel, měl 33 let a čtyři děti. Moje babička byla nejmladší, bylo jí tehdy pět,“ popsala s tím, že kromě pradědečka zahynul při výbuchu v podzemí dolu Františka i jeho mladší bratr Paul.

Podle Dostálové se o tragédii na šachtě později v rodině ani ve školách nemluvilo. Informaci zaznamenala až díky sestřenici, která sestavovala rodokmen. „A u toho mi řekla o pradědečkovi. Vzpomínala, jak jí o tom babička vykládala,“ řekla s tím, že neštěstí nejvíce poznamenalo její babičku. „Když jí bylo sedm, tak musela do služby. Chodila někam do Prostřední Suché do školy, kde za jídlo topila,“ nastínila s tím, že babička však o tatínkovi, tragédii ani o tom, jak se jim potom těžce žilo, nemluvila.

Největší důlní neštěstí, při kterém zemřelo 235 havířů, z nichž 58 se nikdy nenašlo, se stalo 14. června 1894 na karvinských dolech Františka, Jan Karel a Hlubina hraběte Larisch-Mönnicha. V osudný čtvrtek sfáralo na odpolední směnu do podzemí 1096 horníků. O půl desáté večer se na dole Františka ozval mohutný výbuch. Dým a prach se vyvalily až na povrch. Jen půl hodiny poté přišla druhá detonace, při které zahynulo i záchranné mužstvo, které už mezitím sfáralo pod zem hledat zraněné kamarády. Druhý den pak došlo k výbuchům i na dalších dvou propojených šachtách. Dodnes jde o největší tragédii, po níž zůstalo 194 sirotků a 130 vdov, ve slezské uhelné pánvi, včetně její polské části.

Pietní setkání v kostele sv. Petra z Alkantary, který je známý jako Šikmý kostel, a na nedalekém hřbitově u pomníku obětem tragédie zorganizoval spolek Stará Karviná už druhý rok po sobě. „Loni jsme z kostela zamířili k nedaleké kapli Nejsvětějšího srdce Ježíšova, kterou nechal postavit hrabě Larisch-Mönnich přímo nad místem výbuchů. Letos jsme si pro změnu vybrali zase památník,“ uvedla předsedkyně spolku Tereza Ondruszová.

Ještě před pár týdny byl ale pomník v dezolátním stavu. „Stával zde zapomenut, ponechán chátrání, zbaven kříže a se jmény opršenými k nečitelnosti. Svým způsobem se tak stal spíše upomínkou lhostejnosti, neúcty ke člověku. To se teď naštěstí podařilo změnit,“ upozornila Karin Lednická, autorka románové trilogie Šikmý kostel, jejíž první část právě neštěstí i jeho důsledky pro pozůstalé popisuje.

Právě spisovatelka nechala pomník na vlastní náklady obnovit do podoby, jakou jí v roce 1894 dal hrabě Larisch-Mönnich. „Tento region přišel o minulost. Teď se mu začíná, doufejme, navracet a tohle je jeden z kroků na té cestě,“ řekla Lednická ČTK.

I když výbuchy na dolu Františka ovlivnily životy mnoha rodin, měly vliv i na zvýšení bezpečnosti na šachtách. „Zhruba 80 procent horníků nezemřelo na přímé následky výbuchu důlního plynu, ale na otravu kysličníkem uhelnatým. A to vedlo ihned po tragédii vedení Larisch-Mönnichovských dolů k tomu, aby intenzivně začali vyvíjet ochranné pomůcky. Tehdy havíři a záchranáři neměli k dispozici nic jiného než roušky namočené v octě, které si vázali přes nos a přes ústa. Logicky neměli šanci uniknout. Hned po tragédii došlo k vývoji záchranných přístrojů, jež jsou v podstatě průkopníky dnešních moderních záchranných přístrojů, které má každý havíř na rameni a které mu umožní hodinu až tři strávit v prostředí, kde totálně chybí kyslík,“ připomněl generální ředitel těžební firmy OKD Roman Sikora.