Článek
„To, co tam bouchlo tehdy poprvé v říjnu, to byla prkotina proti té explozi dnes ráno. A pak to byla celá dlouhá série,“ řekla Právu Marie Soukupová z Lipové v evakuačním středisku ve Slavičíně. Spolu s dalšími lidmi ze vsi je do Slavičína přivezli po prvních explozích hasiči.
A za přitakávání ostatních reaguje i na středeční dopolední výrok ze Sněmovny, že vybuchl sesutý zbytek skladu. „Ministr u toho nebyl. Poznám, že to bylo úplně jinde, bylo to mnohem blíž k nám, a bylo to mnohem razantnější. Ozvalo se vždycky bum! a potom vžíííí, jako by letěla střela,“ popisuje paní Soukupová.
Nestihnou napéct
Spolu se sousedkami se snaží zabavit jiným tématem, než jsou expertizy munice. „S takovou nejenže nestihneme napéct na Vánoce, ale snad ani nezačneme,“ zní od stolu, kde si povídají Marie Pavelková a její příbuzná Věra Pavelková. „Však by to ztvrdlo, ještě je čas,“ míní další hlas. „Slivovice je také dobrá, když je stará. A roba zase mladá,“ skáče do debaty Jaroslav Pošvec od vedlejšího stolu.
Stranou sedí s vystrašenou fenkou německého ohaře manželé Šomanovi. „Ta se chudina třásla ještě více jako my, nechtěla se nás pustit, visela na nás očima, je vystresovaná. Kočky jsme nechali doma, budou nám to vyčítat,“ přidávají se manželé.
Ač se debata nese takřka vesele, je znát, že se tak lidé balí do jakési ulity. Až na schodech před střediskem se ke mně jedna z žen přitočí: „A vy také nevíte, kam nás dají na noc?“ V očích nejistota. Tomu, co povídají ministři v televizi, se tu moc nevěří. Na stráně v okolí se snáší soumrak, pasoucí se ovečky uléhají do trávy. „Takový jsme tu měli celý život klid, to, co je teď, jsme nikdy nezažili,“ přizvukují manželé Šomanovi.