Nejhorší? Sedět bez práce na baráku, tvrdí vězeňkyně

Ženská věznice ve Velkých Přílepech kousek od Prahy je dvoupatrová budova obehnaná plotem. Uvnitř je právě teď zhruba sto padesát žen s rozličnými životními příběhy a peripetiemi osudu.

České vězeňství nedávno kritizoval Český helsinský výbor. Změnu by měl přinést systém otevřených věznic. Ta pro ženy by se měla začít budovat právě ve Velkých Přílepech.

Krádeže, nezaplacené alimenty, neposílání dětí do škol, drogy, podvody, ale i závažnější trestné činy, vražda není výjimkou. „Mě čeká ještě šest let,“ přiznává tmavovláska, která se představuje jako Andělka. Do Přílep se dostala za pokus o podvod a ve věznici pracuje při výdeji snídaní, obědů a večeří. Ve zbytku času šije.

„Měla jsem ušít 238 obalů na knihy. Byl na to měsíc čas, ale já jsem to zvládla za čtrnáct dní. U stroje jsem radši než na baráku, líp to utíká,“ vysvětluje Právu.

Barák je slangový výraz pro věznici. V celách spolu bydlí čtyři až osm žen. Železná postel, kyblík na špinavé prádlo, věšák s pověšeným vypraným prádlem.

Jednou denně si odsouzené mohou zatelefonovat. Dvacetiminutový rozhovor přes telefon na chodbě se kromě hovorů s právním zástupcem nahrává. Kdo má, může si uvařit kávu v prosté kuchyňce.

Sedíme v kanceláři s pěti odsouzenými ženami, které si před sebe položily složku s diplomy, medailemi a certifikáty. Atmosféra je díky dohledu zaměstnanců spíš formální, ale když se zeptám na diplomy, ledy trochu tají. Ocenění za běh, rekvalifikace na práci s vysokozdvižným vozíkem, na stole leží ručně šité hračky. Čas ve vězení každé odsouzené určuje takzvaný program zacházení.

Kromě práce má každá vězenkyně povinnost zúčastnit se alespoň jedné vzdělávací aktivity. V Přílepech je to angličtina, včelaření, etiketa nebo BESIP. Šití, běh nebo zahrádkaření je zájmový program. Každý bod se tady hodí. Hlavní motivací je totiž „pépéčko“, tedy podmíněné propuštění.

„Chodíte do práce, věnujete se, čemu máte. Děláte všechno pro to, abyste byla se svou rodinou a u dětí,“ přidává se k hovoru tmavovláska Liliana. Jméno dostala při křtu, který absolvovala právě tady, kmotrem jí je zdejší speciální pedagog.

Duchovní služba a setkávání s vězeňským kaplanem je tady v Přílepech mimořádně oblíbená aktivita. Liliana přiznává, že momentálně nepracuje a pobyt ve vězení je pro ni o to horší. „Nevyplněný volný čas je tady ten největší trest,“ zamýšlí se.

Z Přílep jezdí odsouzené ženy pracovat do hotelové prádelny nebo do nemocniční kuchyně. Podle zaměstnanců je právě proto přílepská věznice mezi odsouzenými oblíbená. Mají co dělat. „Pracuji pro vesnici. Sekám trávu, starám se. To je nejlepší zaměstnání,“ pochvaluje si sportovně vyhlížející žena, která si přála vystupovat pod iniciálami KP.

Právě ona si ve vězení doplnila kvalifikaci na zahradnické práce a vysokozdvižný vozík. Do práce z věznice chodí pěšky. „A jinak cvičím,“ culí se. Trest jí končí v únoru a odpykává si ho za jízdu na kole. „Nebylo moje a byla jsem v podmínce,“ přiznává.

Cvičí v cele nebo ve společenské místnosti a oceňuje, že má možnost pracovat fyzicky. Přiznává, že kdyby se nemohla pravidelně hýbat, zbláznila by se. Nedostatek pohybu pociťují všechny, i proto mají ve složce diplomy a medaile za běh.

„Běhaly jsme deset kilometrů a trénovaly kolem baráku,“ energicky popisuje Petra a vypráví o běžeckém závodě věznic, kde se ženy z Přílep jako jediné výkonem vešly do mužské kategorie. „Mně to dává sílu,“ dodává.

Rozlehlý areál ženské věznice se už brzy promění, Velké Přílepy se částečně stanou otevřenou věznicí s režimem, který vyžaduje od vězněných osob mnohem víc zodpovědnosti. Nikdo je nebudí, musejí pracovat a starat se o sebe. Podobný režim už funguje v mužské věznici v Jiřicích.

Zatím je tu posekaná tráva a udržované květinové záhony, o které pečují vězeňkyně během volnočasového kroužku. K pobytu venku slouží oplocený travnatý plácek, kde mohou ženy trávit hodinu denně. Hrají fotbal, ping-pong nebo jen tak postávají. Kdo je kuřák, cigarety si chrání. „Drogově závislý dostane léky. Dostat se z toho musí, nic jiného mu nezbyde,“ vypráví běžkyně Petra.

Některé aktivity, jako je běh nebo zahradničení, se dají dělat i bez pomůcek. Ale výtvarné zájmy vyžadují materiál. Vlnu, korálky, látky nebo barvy ženy fasují erární nebo jim je posílají příbuzní v balíku z domova.

„Byla jsem v jiné věznici, kde jsem malovala obrazy,“ popisuje Apolenka. Teď na výtvarné pomůcky čeká. V mezičase háčkuje a vyrábí drobné dárky pro dceru a ostatní.

Ženy souhlasně kývají a ukazují drobnosti z korálků, které zdobí jejich zápěstí nebo svazky klíčů. „Namalovala jsem obraz a vydražil se. Výtěžek putoval na léčbu onkologicky nemocných dětí,“ vypráví. Kromě malování čte romány nebo detektivky, které dostane z domova nebo si půjčí ve vězeňské knihovně.

Nejvíc postrádá klid. „Ten tady není nikdy. Na oddíle je nás padesát. Když chceme, aby byl klid, tak si dáme špunty do uší a čteme,“ vypráví.

Při loučení popřeji ženám, aby jim pobyt rychle utíkal. Speciální pedagogové ale přání po­upravují. „To tady nepřejeme. Říkáme ženám, aby se chovaly tak, aby se sem už nemusely vracet,“ navrhuje speciální pedagog. Ptám se, jestli je vůbec něco, na co se odsouzené ženy během dne těší. Odpověď vychrlí Petra: „Já se těším, až bude konec dne. Že už ho mám za sebou.“