Nejhorší bylo vytahování obětí, říká záchranář

Jedním dechem dodal, že je rád, že se všichni vrátili ve zdraví zpět domů. Bezruč uvedl, že dvanáctidenní mise v Turecku byla těžší, než si představoval. „Čekali jsme, že tam budeme týden. Ale jak jsme viděli ten rozsah škod, tak nám bylo jasné, že to bude asi na delší dobu,“ poznamenal jeden z členů týmu, který s následky ničivého zemětřesení pomáhal v tureckém městě Adiyaman.

Jeho kolega Michal Chromý popisoval, co bylo v Turecku nejhorší. „Pohled na sutiny zřícených domů. Vypadá to jinak naživo než v té televizi. A vytahování obětí. To bylo… (hledal slova) Není to pro každého,“ řekl muž, který slouží na hasičské stanici Ostrava-Poruba.

Připomněl, že to pro něho byla za dvacet měsíců už třetí velká záchranářská mise. Účastnil se totiž i likvidace následků tornáda na jižní Moravě i požáru v Hřensku.

Příletovou halu zaplavily v pátek večer obrovské emoce, na záchranáře po návratu z Turecka tam čekali jejich nejbližší. Když se hasiči objevili, začaly desítky lidí, mezi nimiž byly i děti, tleskat a radovat se.

Někteří drželi v rukou transparenty, k vidění byla i česká vlajka a ani na jedné straně nechyběly slzy.

Kamila Bezruče vyhlížela jeho manželka Klára se syny Jáchymem (6) a Vašíkem (3). Návratu manžela a tatínka se nemohli dočkat. „Ten starší byl od rána natěšený. Zburcoval celou školku s tím, že tatínek přiletí, že mu půjdeme naproti na letiště, takže všichni věděli, že se taťka vrací,“ prozradila usměvavá žena.

Přiznala, že nejhorší pro ně byly první dny mise. „Protože se moc často neozýval. Potom už nám chodily i esemesky z operačního střediska, kde vždycky psali každý den souhrn, a že jsou všichni v pořádku. A potom už měli i wi-fi, takže už mohli častěji psát a manžel každý večer volal,“ popsala a dodala, že zatímco druhý týden mise byl už v pohodě, v tom prvním měla o manžela větší strach.

„Člověk vůbec nevěděl, co bude, jak to bude, jestli se to znova nebude opakovat, proto jsme byli hodně nervózní. Naštěstí se dvěma malými dětmi nebylo moc času nad tím nějak přemýšlet,“ řekla a přiznala, že je na manžela hrozně pyšná. „Člověk cítí dobrý pocit z toho, že je to můj manžel… Je hezký pocit vědět, že dokáže pomáhat jiným.“

Obavy o život syna Michala měl i Aleš Chromý. Muž, který pracoval 30 let jako profesionální hasič, totiž moc dobře věděl, co v Turecku českým záchranářům hrozí. Než se ale stačil rozvykládat o tom, jak se o syna bál, plakal.

„Jsem na něho pyšný,“ přitakal se slzami v očích a na adresu potomka řekl, že na misi takového rozsahu byl poprvé.

Když se oba Chromí uviděli, padli si do náručí.