Článek
„Pronásledovali mě maďarští fašisté, kteří nás okupovali, tak jsem se v roce 1939 rozhodl utéct. Ale za ilegální přechod hranic jsem dostal tři roky v gulagu,“ řekl Právu Timkovič.
V roce 1942 dostal možnost vstoupit do vznikající čs. armády v Buzuluku. „V armádě jsem dělal všechno, spojaře nebo radistu. Zažil jsem toho hodně. Naštěstí mě nikdy nezranili, tak jsem prošel z Buzuluku až do Prahy,“ dodal plukovník ve výslužbě.
Veteráni ocenění ministrem obrany Lubomírem Metnarem. Vlevo stojí Vasil Timokvič, druhá zprava sedí Věra Holubeva
„Píka mi pletl copánky“
K smrti nebo zranění měl ale několikrát blízko. „Nerad na to vzpomínám, byl to strašný zážitek. Bombardovali nás ve vlaku, zachránil nás kamarád Pliska, který byl u kulometu. Všechno ale hořelo. Tři dny jsem nemohl jíst, protože jsem viděl hořet kamarády. To bylo nejhorší, co se mohlo stát,“ zavzpomínal.
V Buzuluku se potkal s další veteránkou Věrou Holubevou, která brzy oslaví 91. narozeniny. Její rodina pocházela z Třeboně, ale za prací odešla na území dnešní Ukrajiny. Kvůli přibližující se frontě utíkali hlouběji do Ruska, až se dostali na Ural a usídlili se blízko Buzuluku. S matkou a sestrou se tam pak přihlásily do čs. sboru.
Zemřel československý bojovník od Tobruku Wellemin
„Generál Svoboda přijal maminku, aby se starala o velitelský byt a návštěvy,“ řekla Právu. Mezi hosty byli i šéf komunistů Klement Gottwald nebo generál Heliodor Píka, vojenský atašé v Moskvě. „Na toho ráda vzpomínám, to byl takový tichý, přemýšlivý člověk. Když mě viděl, tak mě poprosil, jestli by mi mohl uplést copánky,“ poznamenala Věra Holubeva.
Ve 14 letech ji přijali do armády. „Chtěla jsem být výsadkářkou, ale pro nízký věk jsem nemohla skákat, tak ze mě udělali radistku,“ řekla. Za války přišla o oba rodiče, poté odjela na návštěvu na Ukrajinu, kde ji adoptoval generál Golubev. Zůstala, vystudovala univerzitu a vdala se.
Den, kdy nad Británií poprvé zasáhli do bojů českoslovenští piloti
Ernestína Švorcová (86) ze Slovenska byla zase jako malá spojkou s partyzány. „Tatínek byl členem Slovenské národní rady a organizoval u nás povstání. Zapojil do toho celou rodinu. Mně bylo 10 let a byla jsem nenápadná, tak jsem dělala spojku mezi tatínkem a partyzány v Karpatech,“ řekla Právu.
Zprávy nosila z dědiny u Pezinku, kde bydleli, v kapse. „Maminka mi vždy říkala, abych to nikdy nečetla. Když mě chytí Němci, že to pro mě bude lepší,“ vzpomínala. Ji němečtí vojáci nechytli, ale její otec a bratři takové štěstí neměli. „Tři dny před osvobozením je zatkli Němci a už jsem je nikdy neviděla,“ posteskla si. Po válce zůstala v Čechách a provdala se tu.