Nejdelší železniční tunel v Česku se už dostal na předměstí Plzně

„Předpokládáme, že se jej podaří prorazit v říjnu letošního roku,“ sdělil Pavel Surý, generální ředitel Správy železniční dopravní cesty, která je investorem akce. V roce 2019 by tudy již měly jezdit vlaky na trati Praha - Plzeň podle nových jízdních řádů.

Tunel zkrátí cestu ze západočeské metropole do Rokycan z dvaceti na čtrnáct kilometrů. „Cesta mezi Prahou a Plzní se tak zrychlí o deset až patnáct minut,“ uvedl při úterní prohlídce staveniště ministr dopravy Dan Ťok (ANO). Rychlovlaky budou tunelem svištět až stošedesátikilometrovou rychlostí.

Stavba je součástí modernizovaného železničního koridoru, úsek z Plzně do Rokycan vyjde celkem na šest miliard, většinu nákladů pokrývá dotace z Evropské unie.

První tubus začala Viktorie razit v prostoru u Kyšic 1. února 2015. U Plzně na úpatí kopce Chlum se vynořila po absolvování 4150 metrů 6. června 2016, tedy po pěti stech dnech.  V této polovině tunelu již brzy začne stavba vlastní železniční trati.

Budování druhého tubusu odstartovalo loni 26. září a zatím trvá jen sedm měsíců, práce tedy probíhají o něco rychleji. „Nyní máme vyraženo 2850 metrů,“ řekl Právu Štefan Ivor, stavbyvedoucí Metrostavu. „Na podmínky, které tu jsou, to jde docela dobře - za duben jsme vyrazili 450 metrů, to je velmi slušný výkon,“ konstatoval Ivor.

„Rekord je osmatřicet metrů za den, průměr se pohybuje mezi třináct až čtrnácti metry,“ podotkl stavbyvedoucí. Pomohli zkušenosti z prvního tubusu. „Mohli jsme se například lépe připravit na problémy s nadbytkem vody - na stroj jsme namontovali zařízení dávkující polymer, který vodu váže,“ dodal Ivor.

Razicí stroj o výšce třípodlažního domu, řezná hlava Viktorie má průměr skoro deset metrů, se nyní nachází v nejrizikovější části, v prostoru před Chlumem. „Jsme pod Hlavní ulicí v Bukovci na předměstí Plzně, nadloží nad námi je jen devět metrů silné,“ upozornil Ivor. Propadnutí nadloží podle něj nehrozí. „Použitá technologie nic takového nedovolí,“ dodal.

Viktorie si razí cestu vpřed dnem i nocí. „Pracuje se nepřetržitě ve dvanáctihodinových směnách, na stroji je vždy jeden technik a dvanáct až čtrnáct dělníků,“ uvedl Ivor. Složení směn je česko-slovenské, pracovní podmínky nejdou zrovna idylické.

„Jste dvanáct hodin v podzemí, teplota uvnitř je poměrně vysoká, kolem 25 stupňů,“ konstatoval Ivor. A k tomu všudypřítomný hluk. „Nejtěžší prací je kvůli stísněným podmínkám výměna řezných nástrojů,“ řekl. Na zmíněnou operaci dojde v průměru jednou za týden, záleží na tvrdosti horniny, kterou se Viktorie prokousává.

Naopak největší klid je v moderně vybaveném velínu. „Na monitorech lze mimo jiné vyčíst, kde se stroj právě nachází, jaká je rychlost ražby nebo váha rubaniny, krizová místa sledují kamery,“ popsal Rostislav Heský ze zmíněného pracoviště. Vyrubaná hornina putuje na pásovém dopravníku před ústí tunelu, odkud se převáží na rekultivaci nedalekého lomu.