Článek
Vláda přitom navrhuje jen změnu malou, nechce třeba, aby se imunita vztahovala jen na trestné činy, jichž se poslanec či senátor dopustí v souvislosti s výkonem svého mandátu, jak je to obvyklé v jiných zemích. Podle vládního návrhu by z ústavy vypadlo jen ustanovení, podle něhož je trestní stíhání poslance či senátora pro skutek, pro nějž příslušná komora už jednou odmítla svého člena státnímu zástupci ke stíhání vydat, navždy vyloučeno. Ten by tedy mohl být po skončení svého mandátu stíhán.
Pokud poslanec získá na svou stranu Sněmovnu, je absolutně beztrestný. Toto vědomí je demoralizující. Takovou ochranu poslanců nemají nikde na světě. Košile imunity je bližší, než kabát dalších ústavních změn, i když je většina poslanců považuje za potřebné - především přechod na přímou volbu prezidenta, ale i rozšíření působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu. Někteří poslanci barvitě líčí, jak v den skončení jejich mandátu bude před Sněmovnou čekat policie a odvede si je v poutech. Připomínají Vasila Biľaka, který prosazování tvrdé linie zdůvodňoval obavami, že "jinak nás pověsí na kandelábry".
Strašící a přestrašení poslanci mají buď špatné svědomí, nebo zvrácený pohled na policii a státní zástupce, případně obojí. Měli bychom si jako občané více takových negativistických výroků a obav všímat, abychom si mohli při volbách lépe vybírat. Je to jedna ze dvou cest, jak v parlamentní demokracii něco prosadit proti vůli a proti osobním zájmům poslanců.
Předpokládá to ale především tvrdé umravňování poslanců v jejich politických stranách a dobrou práci sdělovacích prostředků. Strana, která by sama nepřesvědčila své poslance o potřebnosti zúžení jejich imunity, a nezahrnula by omezení imunity do svého volebního programu, by to pak měla pocítit při volbách. Je to ovšem na dlouhé lokty, jako všechno v parlamentní demokracii, která je pouze nejlepším ze všech špatných modelů společenského uspořádání.
Účinnější by bylo prosazení referenda, pokud by existoval ústavní zákon, který by umožňoval pořádání takzvané lidové iniciativy. Tou by bylo možno navrhnout ústavní či zákonnou změnu (až na výjimky, jako je právní úprava lidských práv a životního prostředí nebo vybírání daní). Za deset let podávala ČSSD či její vláda návrh na ústavní zákon o obecném referendu snad sedmkrát. Zvláštní rezistenci vykazuje v tomto ohledu ODS. Je-li ale užívání referenda projevem podezřelého socialismu, jak to ODS tvrdí, je nejsocialističtější zemí světa Švýcarsko.
Překonávání starých stereotypů není nikdy jednoduché. Historie ale zná dokonce i dobrovolné vzdání se moci, natož pak pouhých priveligií. Vždy ovšem záleží na potřebném společenském tlaku. Loni vláda téměř dosáhla cíle, v Senátu ale její návrh ústavního zákona o obecném referendu nezískal potřebnou třípětinovou většinu.
Senát proto rychle navrhl aspoň ústavní zákon o referendu o připojení se k Evropské unii, podle něhož jsme pak v této zemi poprvé v referendu hlasovali a do EU se prohlasovali. Šťastný konec, říkali někteří, ale pro demokracii to šťastné řešení není. Kdy předloží vláda nebo poslanci politických stran, které chtějí v příštích volbách uspět, nový návrh ústavního zákona na obecné referendum?
I členové vlády a poslanci vystupující proti nadměrné imunitě jsou jen lidé, mnozí jsou už tvrdošíjným lpěním některých svých kolegů a dalších ústavních činitelů na osobních zájmech a výhodách znechuceni. Znechutit je ale třeba spíše ty, kteří setrvávají v odporu vůči prosazování přímé demokracie, zájmů občanské společnosti a odbourávání stavovských privilegií.
PRÁVO 10. července 2003
